Před 30 lety jsme to hltali lžící rovnou z kelímku. Dnes by na nás Češi koukali jak zjara

Pamatujete si, jak jsme si po škole sedli na schody, vytáhli z aktovky plastový kelímek s něčím sladkým a v klidu si ho vyjedli lžící? Bez chladničky, bez lékařského posudku a hlavně bez pocitu viny. Byl to malý rituál dětství, který dnes působí spíše jako případ pro inspektory zdravé výživy.

Jedli jsme pudinky, krémy, ochucené jogurty, různé dezertní „polevy“, které se daly jíst i samotné. Někdy měly příchutě, které dnes už nenajdete ani v regálu s retro cukrovinkami. K tomu bývalo někdy přibaleno brčko nebo plastová lžička, ale když nebylo nic, vystačili jsme si s prstem. Vše se jedlo bez předsudků, jen s dětskou radostí. A nejlépe venku, na schodech, u pískoviště nebo při cestě na kroužek.

Cukrová nálož bez varování

Jedna porce měla klidně 20 i více gramů cukru. Tehdy to nikdo neřešil. Nebyly etikety, nebyly aplikace na sledování příjmu sacharidů. Dnes by se podobný obsah cukru rovnal varovnému červenému trojúhelníku s vykřičníkem. Zatímco tehdy jsme to brali jako normální součást svačiny, dnes by nám to samé výživový poradce nedoporučil ani jako „jednou za čas“. Cukr navíc nebyl jen ve sladkostech, ale i v různých „mléčných“ dobrotách, které jsme považovali za zdravé.

Domácí mixy, jaké dnes neuvidíte

Výjimkou nebyly ani „domácí“ dezerty složené z pudinku rozmíchaného v ochuceném sirupu a zahuštěného rozdrcenými piškoty. Vznikla tak hmota, která se nehodila ani do ledničky, ani na stůl. Ale nám chutnala. Jedli jsme ji lžící z kelímku a u toho sledovali pohádky nebo dětský program v televizi. Byly to prostě typické devadesátky – jednoduché a sladké, jak jsme to měli rádi. Z dnešního pohledu ale bylo v takové „svačině“ víc jednoduchých cukrů než v celodenním jídelníčku současného dítěte.

Dnešní děti, jiné chutě

Dnešní děti by se na něco takového podívaly s otazníkem v očích a zvednutým obočím. „To jste fakt jedli? A dobrovolně?“ Ano, jedli. Dnes mají kelímky s hummusem, čerstvými nakrájenými jablky, ořechy a hlavou plnou informací o tom, co je zdravé a co ne. Dětí, které si samy sledují složení v aplikacích, přibývá. A kdybyste jim podali na svačinu cukrovou polevu v kelímku, možná by opravdu zavolaly sociálku. V některých školách už dokonce fungují systémy, kde se sladkosti regulují nebo zcela vylučují z nabídky. A místo sladké odměny děti dostanou jablko nebo jogurt bez příchuti.

Co se změnilo

Země se neotočila, ale změnilo se všechno. Dřív jsme cukr brali jako pochopitelnou součást dětství. Dnes ho sledujeme pod mikroskopem. Výrobci upravují složení, rodiče čtou etikety a děti se při zmínce o umělých sladidlech tváří podezíravě. O zdravě se dnes mluví otevřeněji, víc se o něm píše a lidé jsou informovanější než kdy dřív. Ačkoliv nostalgie je silná, znalosti jsou silnější. A možná je to tak dobře.

Můžeme si to dovolit dnes?

Jistě, občasná sladká vzpomínka neuškodí. Ale dnes máme možnost udělat si stejnou radost trochu jinak. Domácí pudink bez přidaného cukru, přislazený ovocem. Nebo kelímek s chia semínky a kokosovým mlékem. Možná to nebude stejná nostalgická pecka, ale rozhodně to nebude výživová facka. A především, dnes máme recepty, suroviny i nástroje, jak udělat zdravý dezert chutnější než ten původní. I děti si mohou sladký kelímek užít bez toho, aby měly za hodinu energetický kolaps.

A co my, devadesátkové děti?

My, kteří jsme si léta 90. užili s kelímkem v ruce a prstem v náplni, si můžeme dovolit zavzpomínat. A pak si dát to samé, třeba jen trochu jinak. Třeba i bez cukru, ale s tím stejným potěšením jako kdysi. A když náhodou narazíme na kelímek s příchutí dětství, neměli bychom si ho vyčítat. Protože někdy je důležitější vzpomínka než složení.