Po 30 letech padla kosa na kámen. Legendární pořad skončil a divákům zůstaly jen oči pro pláč

Říká se, že co je jednou mrtvé, to by se nemělo budit. Tvůrci jedné legendární české soutěže to zkusili hned třikrát a třikrát narazili. Přitom šlo o pořad, který každý měsíc přilepil k obrazovkám celé rodiny.

Co stálo za jeho zářivým vzestupem a proč všechny pokusy o comeback skončily fiaskem?

Když byl pátek svátkem

Dneska si člověk zapne Netflix, přepne na YouTube, otevře mobil a za minutu má víc zábavy, než kolik vůbec dokáže za jeden večer vstřebat. Osmdesátá a devadesátá léta ale fungovala úplně jinak. Program se vybíral z dvou, později tří kanálů, a pokud zrovna běžel dobrý pořad, nebylo co řešit. Usedlo se k televizi a sledovalo se, protože alternativou byla nanejvýš procházka nebo kniha. 

Zřejmě právě tahle jednoduchost dávala televizním soutěžím obrovskou sílu. U nás doma to vypadalo tak, že děda zabral křeslo, táta se opřel o futra a máma komentovala z kuchyně, odkud viděla na obrazovku. Kdo uhodl správnou odpověď jako první, ten měl do příštího dílu patent na rozum. Socialismus měl spoustu špatných stránek, ale jednu věc mu upřít nejde. Televizní pořady tehdy byly dobré, zábavné a chytlavé. 

Nápad z Ameriky, který v Praze pět let ležel v šuplíku

Příběh jedné z nejslavnějších českých televizních soutěží začal paradoxně za oceánem. Televizní střihač Vladimír Bezděk se inspiroval americkým pořadem The Hollywood Squares a svůj vlastní koncept sepsal už kolem roku 1980. Jenomže tenkrát o jeho nápad nikdo ani nezavadil. Scénář ležel v šuplíku rovných pět let, než se ho ujala režisérka Oldřiška Cebrovská-Podhorcová a celý projekt konečně rozhýbala.

Do pilotního dílu, natočeného v květnu 1985, obsadili jednoho z nejpopulárnějších českých herců, Josefa Dvořáka. Jenže pořad se měl vysílat živě jednou měsíčně a Dvořák to při svých divadelních závazcích zkrátka nemohl stíhat. Takže účast odmítl a otevřel tím dveře někomu jinému. Někomu, kdo se pak stal hvězdou celého pořadu na dalších patnáct let. 

Soutěž, která bavila mladší i starší

Divákům se pustila filmová ukázka, soutěžící odpovídali na otázky a pomáhali jim takzvaní poradci z řad celebrit. Herci, zpěváci, režiséři nebo třeba spisovatelé seděli v roli rádců, přičemž soutěžící předem nevěděli, kdo jim byl přidělen. Největší emoce ale přinášela závěrečná hra s elektronickými kostkami, při které celé Československo kolektivně křičelo na televizi. 

Vítěz přistoupil k obrazovce, kde se bláznivě točily tři číselné hodnoty, a musel stisknout tlačítko přesně ve chvíli, kdy alespoň dvě kostky ukazovaly totéž. Trefil se? Body se zdvojnásobily nebo ztrojnásobily. Netrefil? Pak body spadly na polovinu. Kdo dopadl nejhůř, odnesl si stolní hru Člověče, nezlob se, šťastnějším připadl mixér nebo vysavač a ten úplně nejúspěšnější získal přenosný televizor Tesla. 

Dost bylo tajnůstkaření

Řeč je o Videostopu, soutěži Československé televize, která se poprvé vysílala v prosinci 1985. A tím záhadným moderátorem byl Jan Rosák, rodák z Ivanovic na Hané, který předtím pracoval mimo jiné jako průvodce na hradě, kulisák, sanitář nebo prodavač losů. 

Videostop vydržel na České televizi do roku 2000 a za tu dobu vzniklo 186 epizod plus dva silvestrovské speciály. Prošlo jím asi 550 soutěžících a bezpočet slavných poradců, od Karla Gotta přes Boleslava Polívku až po Miroslava Donutila.

Otázky připravovala trojice autorů a každý z nich měl svůj osobitý rukopis. Čáslavský čerpal z filmové klasiky třicátých a čtyřicátých let, Rosák se orientoval na šedesátá až osmdesátá léta a Bezděk pokrýval televizní tvorbu. Díky tomu byl každý díl trochu jiný a divák nikdy nevěděl, z jakého soudku tentokrát otázky přijdou.

Po revoluci se tvůrci rozhodli zařadit i zahraniční filmy, ale diváci to nepřijali a navíc rostly licenční náklady, takže se pořad vrátil k ryze domácí tvorbě. Poslední řádný díl na České televizi proběhl v roce 2000 a rozlučkový silvestrovský speciál byl plný emocí. 

A co vy? Pamatujete si ještě na Videostop? 

Zdroje: cs.wikipedia.org, kinobox.cz, prozeny.cz