Tento český film milují psychopati. Pokud jste si ho oblíbili, měli byste se nad sebou vážně zamyslet

Československý film byl celé desítky let nejen kulturním posláním, ale i vyjádřením společenských nálad, politických tlaků a touhy lidí po svobodě. Československo bylo zemí, kde se vše pohybovalo mezi kreativitou a cenzurou.

Ve filmografii tak vznikaly běžné snímky, které poskytovaly divákům zábavu, ale i ty, které provokovaly, zneklidňovaly a otvíraly i otázky, na něž bylo zakázáno i pomyslet. Většina filmové produkce se tedy držela bezpečných žánrů: budovatelských příběhů, historických dramat, komedií, případně detektivek.

Umění v sevření režimem

Ve světě, kde se umění musí podřizovat mocenským strukturám, je tvorba proti režimu aktem odvahy. Československá kinematografie 20. století byla svědkem mnoha takových činů. V těch dobách se od umělců očekávalo, že budou hrdě sloužit ideologii, avšak mnozí raději zvolili cestu sloužit pravdě. Někteří tvůrci se totiž odvážili jít až za určitou hranici; tu filozofickým přesahem, tu formou či v náznacích bojovali o svobodu ve všech směrech. Někteří otevřeně, jiní skrytě, ale proti totalitě se jich bouřilo mnoho.

Odvaha československých filmových tvůrců

Tyto výjimečné snímky naštěstí přetrvaly dobu, v níž vznikaly. A dodnes v nich cítíme originalitu, lidskost, odvahu. Československá kinematografie totiž není jen historií filmu, je především historií odvahy. Filmy jako Spalovač mrtvol, Ostře sledované vlaky, Sedmikrásky, Ucho nebo Valerie a týden divů nejsou pouze uměleckou tvorbou. Jsou výpovědí o tom, že i v systému, který se snažil kontrolovat lidi i jejich myšlenky, vznikala díla, která byla hluboce svobodná.

Po roce 1948 se stal film nástrojem státní propagandy. Hlavní proud tvořily budovatelské snímky, oslava dělnické třídy a poklonkování režimu. A kdo šel proti tomuto proudu, brzy skončil u lopaty nebo za mřížemi. Ale objevovali se i filmaři jako Otakar Vávra, Alfréd Radok či Jiří Weis, kteří do svých filmů vnášeli lidskost, estetickou hloubku, která přesahovala ideologii. A snažili se do tvorby vpašovat i pochybnosti.

Československá nová vlna

V 60. letech nastal určitý zlom. Přišla takzvaná československá nová vlna, k níž patřili mladí tvůrci: Miloš Forman, Věra Chytilová, Evald Schorm, Juraj Herz. A protože mládí je nebojácné, tak tito umělci začali točit filmy plné absurdit, experimentů, kritiky. Jejich díla byla někdy filozofická, jindy poetická či groteskní, ale především svobodná. V době, kdy se svoboda stala vzácností, ji vyjadřovali obrazem. Slovy by jim to neprošlo.

Podle novely Ladislava Fukse natočil v roce 1968 režisér Juraj Herz temnou alegorii o zlu a manipulaci s lidmi, v níž se objevuje řada hororových prvků. Mnozí z vás už teď tuší, že se jedná o film Spalovač mrtvol, kde hlavní postavu brilantním způsobem ztvárnil Rudolf Hrušínský. Děj se odehrává v raném Protektorátu v letech 1937 a 1938. Snímek je v podstatě o původně slušném člověku, který se ideologií nacismu změnil v psychopata. Film však byl po srpnu 1968 zakázán a uložen do trezoru.

Nejsilnější český psychologický horor

Pracovník krematoria Karel Kopfrkingl, který má v sobě německou krev, je posedlý svou prací a rád by se stal ředitelem tohoto zařízení. Když se objeví jeho dávný známý Wilhelm Reinke, podaří se mu Karla zfanatizovat do té míry, že ten začne věřit ve svou nadřazenost.

Své kruté činy si umí Kopfrkingl ospravedlnit na základě Buddhismu, o němž si čte v knihách o Tibetu: bere je jako pomoc nešťastníkům, kteří nerozumí vyšším zájmům světa. Ve své choré mysli psychopata se dokonce domnívá, že je reinkarnovaný Buddha a také spasitel. A sám si říká: „Šťastné lidstvo, spasil jsem je.“

Pan Kopfrkingl v podání Rudolfa Hrušínského je jedna z nejvíc slizkých a zároveň nejodpornějších filmových postav vůbec. Člověka děsí představa, že by se někdo stejně duševně narušený, dostal ke stejné moci jako on. Psychopati se v tomto filmu jednoduše vidí a milují ho.