Nejnebezpečnější film socialismu: Kdybychom ho před 50 lety viděli, režim by se sesypal jak domeček z karet

Minulý režim se vyznačoval velmi specifickým vztahem ke kinematografii. Rozhodl se jí totiž využít jako jeden ze svých mocenských nástrojů, a to mělo za následek přísnou kontrolu kvality filmů a cenzuru těch nevyhovujících. Jeden takový snímek byl na dlouhých dvacet let zavřený do trezoru, ale dnes si ho můžeme pouštět, jak se nám zlíbí. Zároveň nám může sloužit jako skvělý příklad toho, jak se doba v naší zemi změnila.

Zatímco komunisté některé filmy vytěžovali, protože do nich cíleně umisťovali propagandistické prvky, jiné filmy naopak potlačovali a cenzurovali. To mělo hned celou řadu důvodů, ale jedním z těch hlavních byl často ten, že snímek až moc připomínal realitu života za socialismu. Právě takový osud potkal i známý historický film z roku 1969. Dnes je však volně dostupný pro každého, kdo by si jej chtěl pustit.

Historický film dle stejnojmenné knihy

Řeč je o filmu z roku 1969, kterého se chopil československý režisér Otakar Vávra. Ten jej vypracoval na základě stejnojmenné knižní předlohy od Václava Kaplického a scénář vypracoval spolu s Ester Krumbachovou. Dílo je považováno za snad nejtemnější z Vávrových snímků, pravděpodobně i proto, že kromě knižní předlohy čerpá i z dochovaných soudních zápisů z čarodějnických procesů.

Snímek se odehrává na konci 17. století v prostředí českých zemí, kde vypráví o nechvalně známých čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a Šumperku. Tyto procesy byly zahájeny incidentem, kdy žebračka ukradla posvěcenou hostii. Losinská hraběnka povolává do svého panství inkvizitora Jindřicha Bobliga, který žebračku s jejími společnicemi vyslýchá.

Na základě incidentu se tak zrodí proces, kdy inkvizice skrze vykonstruovaný případ sleduje vlastní obohacení a neváhá přitom trýznit kohokoliv, kdo se jí postaví do cesty. Dle diváků i filmových kritiků se dodnes jedná o jeden z nejlepších československých filmů všech dob.

Režimním cenzorům se snímek příliš nelíbil

Ačkoliv z kinematografického hlediska je snímek skutečně povedeným dílem, komunistickému režimu do oka příliš nepadl. Důvodem pro tuto skutečnost byl i ten, že příběh snímku je jakousi alegorií na dění v socialistickém Československu. Jedná se o určitou parafrázi toho, co se v Československu dělo v průběhu padesátých let, tedy během nejtvrdšího režimu u nás. A možná by se po jeho zhlédnutí režim rozpadl o několik (desítek) let dříve.

Právě metody vytváření strachu mezi obyvatelstvem a vynucování přiznání pro představitele režimu až příliš věrohodně připomínaly reálné politické procesy v naší zemi. Z tohoto důvodu byla distribuce filmu výrazně omezena. Zpočátku byl tak snímek vysílán pouze v menších kinech a v průběhu sílící normalizace byl z distribuce stažen úplně.

Důvodem bylo právě i to, že v průběhu šedesátých let začala na povrch částečně vycházet pravda o událostech z předchozí dekády. Na televizní obrazovky se tak film vrátil až po dlouhých dvaceti letech od premiéry snímku, tedy v roce 1989, kdy se existence Sovětského svazu chýlila ke svému konci.

Dnes si ho už pustit můžeme

Zatímco v dobách socialistického Československa o možnosti konzumace audiovizuálních médií rozhodoval státní aparát, dnes je situace zcela jiná. Kultovní film Kladivo na čarodějnice sice v aktuálním televizním programu nenajdete, ale kdykoliv si ho můžete pustit na streamovací platformě Oneplay.

Už jen tato možnost volby perfektně vykresluje rozdíl mezi jednotlivými epochami naší země. Zatímco v dobách tvrdého socialismu byla naše možnost ke sledování nekonformních snímků výrazně omezována, dnes si člověk s trochou snahy může vyhledat cokoliv, co se mu zlíbí. Stále žijeme ve světě, kde si vše najde své příznivce, ale i odpůrce. Možnost volby nám však upírána není.

Pokud byste si tedy chtěli praktiky minulého režimu připomenout alespoň skrze alegorické přirovnání, rozhodně neváhejte a snímek na internetu vyhledejte. V případě, že se vám nechce v něm hledat politické paralely, půjde stále o výrazný a neopakovatelný filmový zážitek.

zdroje: cs.wikipedia.org, csfd.cz, ceskatelevize.cz