Senioři v Česku právě zbohatli přes noc. Stačila jim věc ze socialismu, kterou jsme my dávno vyhodili do popelnice

Některé věci z doby socialismu máme dodnes. Jiné jsme krátce po revoluci vyhodili do popelnice jako něco, co už neplatí. Pouze někteří důchodci, kteří neradi vyhazují staré věci, tu věc nevyhodili. Místo toho ji nabídli sběratelům a dostali za nemálo peněz.

Mnozí z nás máme věci ze socialismu jako vzpomínku na své dětství nebo jsme je zdědili po rodičích, dědečkovi nebo babičce. Těžko člověk vyhodí věc, která mu připomíná milovanou babičku nebo dědečka. Jsou však věci, které považujeme za nepotřebné a rádi se jich zbavíme.

Sběratelská kuriozita

Nad tím, co někteří sbírají, kroutíme hlavou. Jedná se například o staré plakáty, propagující marxismus, socialismus, komunismus. Někteří pamětníci je v té době sbírali jako dobové dokumenty, jiní si jimi „vyzdobili“ byt. V padesátých letech minulého století nemálo lidí věřilo komunistické propagandě, což je pro mnohé mladší pamětníky nepochopitelné.

Dnes jsou tyto „skvosty“ součástí sbírek různých sběratelů a někdy je lze dokonce vidět v některých muzeích, například v Městském muzeu Čelákovice jako ukázku socialistického realismu. Mohou posloužit i jako pomůcka při výuce na základních školách.

Proč lidé věřili komunistické propagandě

Plakát je velice výmluvný a přesvědčivý nástroj propagandy. V padesátých minulého století byly téměř všude. Zobrazovali „zlé a chamtivé“ imperialisty, kapitalisty, kterým jde o zisk za každou cenu i usměvavé dělníky a rolníky, jak budují socialismus. Nechyběla ani témata, jak socialističtí budovatelé zatočí s těmi imperialisty z USA, považované za říši zla.

Propaganda nejen vnucuje lidem černobílé vidění, ale také v nich vyvolává strach. Ve strachu se jí totiž náramně daří. Strach blokuje myšlení každému, kdo se mu poddá. Takový člověk reaguje velice emotivně. Plakáty přímo k takové reakci vybízejí.

Později byla propaganda pro lidi otravná

Ani v 70. letech a později nezmizely plakáty ze zdí pokojů. Už to nebyly plakáty propagující socialismus. Zdi tehdy zdobily plakáty tehdejších západních celebrit, jako byla například skupina Beatles, Queen, Boeny M., ABBA, zpěváci Suzi Quatro, Amanda Lear, David Bowie, Michael Jackson,  Elton John a další. Ozdobou byly i některé filmové plakáty.

Mnozí lidé nevěřili propagandě, doma chtěli mít od ní klid. Sice jí neunikli, vyskakovala ně z televize i rádia, často byla jemná, zábavná a často proto nezpozorovali její přítomnost. Plakáty z venkovních prostor zmizely, ne však propaganda. Ta ně stále útočila v podobě rudých hvězd, srpů, kladiv a všudypřítomných hesel typu: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ Mnozí si mysleli to, co řekl nahlas profesor Stárek ve filmu Pelíšky, kterého hrál Jiří Kodet: „Proletáři všech zemí, vyližte si prd **!“

O co mají sběratelé zájem

Postupem času se idoly změnily a plakáty tak nezřídka skončily v popelnici. V současné době je o ně mezi sběrateli velký zájem. Nejcennějšími plakáty jsou plakáty spojené s kultovním filmem, například filmový plakát Jak se točí Rozmarýny z roku 1977. Velký zájem je i o plakáty od renomovaných výtvarníků, jako je například Jindřich Smetana, Eva Švankmajerová. Dalším kritériem, které určuje jeho hodnotu, je jejich vzácnost. Čím méně se jich dochovalo, tím více jsou mezi sběrateli ceněny.

Dobrý stav je nutností

Plakát musí být z dané doby a nepoškozený. Pokud je vybledlý nebo mu chybí části, je bezcenný. Některá poškození lze opravit, například přeložení. U těch, které mají mezi sběrateli vysokou hodnotu, se to vyplatí.

Ne vše lze dokonale opravit. Ondřej Zatloukal, odborník na záchranu plakátů proto radí, jak je správně uchovat: „Ideální je uchovávat plakáty na plocho, ve vodorovné poloze. Lze je tak ukládat i na sebe, nejlépe s proklady mezi jednotlivými vrstvami.“