Její úsměv si pamatuje celé Československo. Jen málokdo ale tušil, jak těžký osud naši krásnou herečku potkal

Herci jsou pro nás především zosobněním té které role. Smějí se, baví nás, rozdávají energii. Jejich hlas i tvář jsou nám důvěrně známé. Ale to, co vidíme, je z umělce jen malý kousek. Za filmovou maskou je totiž člověk, který má mnohdy úsměv na tváři a v srdci trápení. A o tom my, diváci, nesmíme mít ani tušení.

Obecně máme tendenci spojovat si herce s jejich postavami. Je-li někdo dlouhodobě obsazován do veselých a optimistických rolí, máme za to, že je takový i ve skutečnosti. Že jeho život je stejně snadný jako scénář, který se právě naučil.

Když úsměv na scéně skrývá bolest v duši

Jenomže mnozí z těch, co nás přivádějí k výbuchům smíchu, v sobě nosí tíhu, kterou my nesmíme poznat. Tíhu vnitřního zápasu, zdravotních potíží či jiné lidské bolesti. A ta před kameru nepatří.

Herecké umění vězí ve schopnosti být někým jiným. Herci umí rozdávat naději, i když ji třeba sami hledají. Umí se smát, i když to v nich všechno křičí. Jejich výkon je veřejný, ale jejich bolest soukromá. A to většinou divák netuší.

Rozzářená Karolina Slunéčková

Připomeňme si skvělou československou herečku, která měla na tváři milý úsměv, a přitom si v sobě nosila velké trápení. Byla to Karolina Slunéčková. Narodila se v roce 1934 v Kladně. Ovšem brzy se přestěhovali do Ústí nad Labem, kde její rodiče vlastnili restauraci. Při obsazování Sudet se nestihli vystěhovat, a tak Karolína chodila do německé školy. Už od dětství měla k herectví vztah a byla pohybově nadaná. Dlouhé roky navštěvovala baletní školu, tančila i stepovala.

Energie měla na rozdávání: divadlo, film, televize, rozhlas

Po absolvování DAMU dostala ihned angažmá v Divadle na Vinohradech, které se tehdy, v roce 1956, jmenovalo Ústřední divadlo československé armády. Tam dostávala hned od počátku velké role. Její životní divadelní postava byla Kočka na rozpálené plechové střeše; představení skoro celé odehrála v černém kombiné. Ve filmu a v televizních seriálech (My všichni školou povinní, Dynastie Nováků, Třicet případů majora Zemana aj.) dostávala spíš menší role. Hojně se však objevovala v mikrokomediích, jež tehdy byly pravidelnou součástí televizního programu.

Karolina Slunéčková dovedla velmi podmanivě využívat také svůj hlas. To brzy odhalili rozhlasoví režiséři a dávali jí hodně příležitostí tento talent projevit před mikrofonem v rozhlase. Za manžela měla Karolina Slunéčková herce Rudolfa Vodrážku. Jejich manželství bylo údajně velice spořádané, bez skandálů a intrik. Karolina Slunéčková zářila, rozdávala dobrou náladu, úsměvy a neobyčejnou energii. A navíc to byla skutečná dáma. Od oblékání a celkového vzhledu, který často doplňoval klobouk, až po vystupování. I jako prodavačka v Ženě za pultem měla neuvěřitelný šmrnc.

Obavy, které se naplnily

Karolina však v sobě nosila velký strach. Celý život si vedla deníky a do nich zapisovala všechny své dojmy, plány, ale i obavy. Jednou z nich byl i strach z nevyléčitelné nemoci. Její milovaný otec zemřel na rakovinu plic v poměrně mladém věku. A když onemocněla a zemřela její blízká přítelkyně a kolegyně Nina Popelíková, Karolinino psychické rozpoložení se ještě zhoršilo. A to ještě netušila, že ji čeká podobný osud. Pár měsíců po odchodu Popelíkové jí lékaři diagnostikovali rakovinu plic.

Sluníčko, co přestalo zářit příliš brzy

Přestože jí osud připravil těžkou zkoušku, svůj úděl nesla tiše a s důstojností. Zůstala herečkou v každém gestu a stejně tak dámou. Svůj vnitřní boj dobře skrývala a na scéně rozdávala radost a zářila s neochvějnou elegancí. Až do posledního dne.

Do divadla přišla Karolina Slunéčková ještě týden před smrtí, těšila se na jeviště, ale hrát už nedokázala. Její kolegyně a kamarádka Jiřina Jirásková říkala: „Když už byla moc nemocná, byla i taková zdevastovaná. Řekla jsem jí, že s tím musí něco udělat. Jela jsem pro ni autem a tam před domem stála skutečná světová hvězda! Ani ta choroba nedokázala ty její krásný rysy zničit. Byla to velká osobnost, krásná ženská a opravdu báječná herečka.“

Zdroje: Wikipedie, VltavaRozhlas, ŽenyIPrima