Český režisér věřil, že natočil oscarový film století. Diváci ale utíkali z kina rychleji než housky z pekárny v 6 ráno

I v české kinematografii se občas objeví film, který má velké ambice. Tvůrci věří, že to bude dílo, které prorazí i za hranicemi nebo si dokonce sáhne na Oscara. Může se ale velmi rychle stát, že z očekávaného hitu je spíše propadák. Kritika se valí ze všech stran, diváci odcházejí z kina a tržby jsou mnohem nižší, než se očekávalo. I to se bohužel stává.

Některé filmy aspirují na ocenění, ale dopadne to fiaskem.

Co režiséři často ignorují

Ambice ve filmové branži jsou skvělým hnacím motorem, ale zároveň s sebou nesou rizika. Tvůrci filmů v České republice si většinou musí poradit s malým rozpočtem a s lokálním publikem. To znamená, že riziko neúspěchu je velké.

Některé produkce se snaží přiblížit těm světovým, které mají diametrálně odlišné podmínky, a proto to někdy končí fiaskem. Navíc pokud film nemá silné základy jako scénář a herecké obsazení, nezachrání ho ani digitální efekty a dramatické scény.

V dnešní digitální době na sebe reakce nenechají dlouho čekat. Díky sociálním sítím, recenzím a blogům se rychle objevují debaty a články, které okamžitě ukáží, zda film uspěje nebo naopak. Pokud jsou již první reakce spíše negativní, film většinou nebude mít takový úspěch, jaký tvůrci čekali.

I mistr tesař se někdy utne

Jméno Jiří Menzel je v České republice spojeno s velkými filmovými úspěchy především v 60. letech. Režiséra, který získal Oscara za film Ostře sledované vlaky, zná asi každý. Jeho styl tvorby byl lidský, plný humoru a ovlivnil další generace tvůrců. Často kombinoval ironii a nadsázku s dramatickými scénami a hlubokými tématy. I takovému mistru se může ovšem stát, že vytvoří něco, co by nejradši nikdy nevypustil mezi diváky.

Jak už to bývá, kariéra umělců není vždy snadná a úspěšná. Po letech zákazů a kompromisů během normalizace se Menzel sice k filmu několikrát vrátil, ale jeho pozdější tvorba už nikdy nesklidila takový úspěch. V devadesátých letech se stále častěji objevovaly kritiky o tom, že jeho tvorba již není na takové úrovni a nedokáže oslovit mladší publikum.

Očekávání velkolepého návratu

Kolem roku 2010 se objevily zprávy, že Jiří Menzel připravuje nový projekt, který měl být jeho filmovým odkazem. Měl jím vzdát hold hudbě, divadlu, ale i lásce k humoru. Média o projektu psala s očekáváním a fanoušci doufali, že režisér se vrátí v plné síle.

Menzel o filmu hovořil jako o své vysněné filmové tečce, která měla být elegantní a zároveň humorná. Dokonce v rozhovorech zmiňoval, že by si přál, aby byl film úspěšný i na mezinárodních festivalech. Ambice byly vysoké, rozpočet také a lidé s napětím očekávali, s čím režisér přijde.

Premiérová noc, na kterou by nejraději všichni zapomněli

A pak přišel večer slavnostní premiéry. Do kin vstoupil film, který měl představovat velký Menzelův umělecký odkaz. Diváci i kritici byli ale nemile překvapeni. Místo pocty českému humoru a hudbě přišel zmatený příběh, špatné dialogy a kýčovité scény, které jako by snad ani nenatočil Menzel.

V tu chvíli bylo více než jasné, že film, který si režisér vysnil, se stal naprostým propadákem a je aspirantem na nejhorší Menzelův film. Kritikou nešetřil nikdo. Média psala o trapasu, lidé v diskuzích komentovali absolutně nepovedené záběry a hodnocení bylo snad nejnižší, jaké kdy dostal, konkrétně na ČSFD pouhých 27 %. Někteří z diváků se netajili tím, že z kina utíkali rychleji než housky v 6 ráno z pekárny.

Film, který neměl vzniknout

Tím nepovedeným dílem byli Donšajni (2013). Film měl být komedií o lidských vášních, hudbě a milostných dobrodružstvích. Místo toho se stal spíše trapným propadákem. Zatímco jeho první díla, mezi která patří i adaptace na Bohumila Hrabala, jsou považována za vrchol českého filmu, Donšajni rozhodně nejsou vítanou tečkou za úspěšnou kariérou.

Sám Menzel uvedl, že nakonec nejspíše nezamíří na Oscary, ale negativní reakce ho mrzely. Rozhodně to nebyla ta vysněná tečka za jeho kariérou.

Donšajni jsou komedie, která se odehrává na maloměstě, kde operní soubor chystá dílo Don Giovanni. V hlavních rolích se představily Libuše Šafránková, Ivana Chýlková, Martin Huba, Jan Hartl a další známé tváře. Film měl světovou premiéru v Montrealu a poté byl uváděn i v Česku, kdy premiéra proběhla v pražském Rudolfinu.

Kritici a odborníci nejsou vždy vstřícní

Kromě bulvárních článků o tomto konkrétním filmu se v médiích objevují i další kritické hlasy, které směřují i na Menzelovu pozdní tvorbu. Publicista Kamil Fila se do filmu opřel:

„Film osciluje někde mezi znechucením a lítostí, herci ani nevěří vlastním rolím či větám, které tam mají říkat.“ Fila dokonce uvedl, že Donšajni je ještě horší než Čokoládoví čmuchalové.

Recenze v Deníku pak upozornila na technické nedostatky na premiéře i na to, že snímku chybí noblesa a skutečný humor. Podle kritiků je příběh nudný a výsledek absolutně neodpovídá ambicím, které tvůrci na počátku měli.

To ukazuje, že i filmoví kritici tento počin považují v jistém směru za selhání. Záleží na úhlu pohledu, ale Donšajni jsou jednoznačně nejhorším Menzelovým dílem. Podle webu filmmaker.cz se film objevuje na posledních příčkách, co se kvality týče.

Odstrašující případ pro český film

Dnes se o filmu mluví spíš jako o vzpomínce. Připomíná, že i ti největší tvůrci mohou uklouznout, když podcení dobu, ve které tvoří, a cílové publikum. Neplatí to jen pro jednoho režiséra, ale pro všechny tvůrce, kteří se snaží vytvořit vlastní odkaz.

Přestože patří mezi jeho neúspěchy, na velikosti Jiřího Menzela to nic nemění. Navždy si ho diváci budou pamatovat jako oscarového režiséra, který dostal český film za hranice naší země.

Trapas, který se zapsal do dějin

Česká kinematografie se pyšní mnoha úspěšnými snímky, některé dokonce získaly i zahraniční ocenění. Bohužel se občas stane i to, že film s velkými počátečními ambicemi skončí jako propadák. A film Donšajni je jedním z nich. Dnes se nad tím možná pousmějeme, ale vidíme zde příklad toho, že i velký mistr ve svém oboru se občas může splést.

Zdroj: praha.rozhlas.cz, idnes.cz, csfd.cz