Myslela jsem, že je to jen film. Pak jsem zjistila, že vznikl podle skutečné tragédie v Praze z roku 1973

V létě 1973 se v Praze stala tragédie, o které se za normalizace téměř nemluvilo. Mladá žena záměrně najela náklaďákem na zastávku plnou lidí a osm z nich zemřelo. Stala se poslední ženou popravenou v Československu. 

Spousta lidí v roce 1973 po zhlédnutí filmu z kina odcházela s otázkou: mohlo se to opravdu stát? Stačilo ale nahlédnout do archivů, kde bylo jasně uvedené, že 10. července 1973, na tramvajové zastávce v ulici Obránců míru opravdu vyhasl život osmi nevinných lidí.

Polská herečka, která nemluvila česky

Hlavní roli svěřili režiséři polské herečce Michalině Olszańské, ačkoliv česky neovládala ani základy. Riskantní tah? Možná. Její přirozený odstup a chlad však dodaly roli zvláštní napětí. Působila jako někdo, kdo do našeho světa nepatří, což přesně tak si podle svědectví připadala i sama vražedkyně.

To nicméně přineslo i pár technických zádrhelů. Hlas Olszańské nakonec nahradily dvě herečky, Hedvika Řezáčová pro běžné dialogy a Šárka Vaculíková pro vnitřní monology. Za úžasný herecký výkon si hlavní představitelka odnesla Českého lva, což u zahraniční herečky v českém snímku není úplně běžné. 

V celém filmu téměř nezazní hudba, kromě jedné scény na zábavě. Ticho záměrně umocňuje pocit prázdnoty. 

Film vypadá starší, než ve skutečnosti je

Černobílý obraz polského kameramana Adama Sikory vypadá tak věrně, že by člověk skoro uvěřil, že film opravdu vznikl v sedmdesátkách. Detaily jsou dotažené do posledního puntíku, od výloh starých obchodů až po značky cigaret, které hlavní hrdinka skoro nedá z ruky. 

Premiéru měl film v únoru 2016 v Berlíně, kde otevíral sekci pro kontroverzní autorské projekty. Do našich kin dorazil o měsíc později, 24. března, a hned rozpoutal bouřlivé debaty.

Jméno Olga Hepnarová si pamatuje hodně lidí. Jednak proto, že šlo o masovou vražedkyni, jednak proto, že byla poslední ženou popravenou v Československu. 12. března 1975 ji popravili oběšením, tedy když jí bylo čtyřiadvacet let.

Co ve filmu najdete a co tam naopak chybí?

Ohlasy na film jsou dosti rozdílné. Část kritiků mluví o mistrovském počinu, jiní vidí nudný snímek. Samotný útok na zastávce není vrcholem vyprávění, jak by člověk možná očekával. Film věnuje mnohem větší pozornost rozkladu psychiky hlavní postavy, její sexuální orientaci a postupnému propadání do temnoty.

Dále se ve filmu objevují intimní scény, jejichž délka a otevřenost překvapily mnohé z nás. Kritici diskutují, zda jde o dohánění minut, nebo zásadní prvek zobrazení naprosté osamělosti a marného hledání něhy. Tvůrci také změnili jména některých vedlejších postav, aby respektovali soukromí dosud žijících příbuzných.

Od šikany ve škole k popravě

Olga Hepnarová byla outsider už od dětství. Spolužáci ji šikanovali a doma to nebylo o moc lepší. Sama později vzpomínala na přísné tresty od otce i prarodičů. Ve třinácti se pokusila o sebevraždu a skončila na dětské psychiatrii v Opařanech. Místo pomoci tam ale našla jen další důvod, proč svět nenávidět.

První realizovaný pokus o odplatu přišel v roce 1970, když jí bylo dvacet. Snažila se zapálit rodinou usedlost v Zábrodí, kde přebývala její sestra plus starší nájemníci. Na otázku psycholožky, zda zaváhala, reagovala chladně, že se tím příliš nezabývala, každý, ať se zachrání vlastními silami.

Následující tři roky žila osaměle v zahradní chatičce v Olešku. Trávila čas filozofickými texty, házením nožů do stromů a plánováním odplaty. Uvažovala o vykolejení vlaku nebo o masakru na Václavském náměstí ze střechy budovy. Nakonec získala fatální inspiraci na úřední komisi městského výboru, kam ji předvolali kvůli dluhům. Otevřeně tam řekla, že nenávidí lidi a hodlá se pomstít.

Zdroje: csfd.cz, seznamzpravy.cz, reflex.cz