Když měl premiéru, označili ho za odpad. O 20 let později je z něj legenda, kterou miluje celé Česko
Nevím jak vy, ale já často koukám na recenze filmů, než se na nějaký podívám. Nedávno jsem narazil na českou klasiku, která je dnes velmi dobře hodnocená. Ale pak jsem zjistil, že film byl velmi špatně přijat kritiky, když před lety přišel do kin.
Často to bývá právě naopak. Film může být pokračováním něčeho úspěšného, jako byla například Princezna ze Mlejna 2. Tam se všichni shodli, že film je podprůměrný, ale divácká návštěvnost mluvila jinak. A tak se okamžitě stal hitem. Film, o kterém dnes budu ale hovořit, je film, který se dostal okamžitě na pranýř a čekal dlouhých 20 let, kdy se z něho stala klasika. Navíc je to film opravdu dobře natočený a s notnou dávkou humoru.
Když film rozdělí dva národy
Píše se rok 1992 a v Československu vzniká něco, co pohne celou zemí. Kritiky to zvedne ze židle a budou nadávat na stupiditu tohoto filmu. V tu chvíli ještě nikdo netuší, že o 20 let později to bude jeden z nejoblíbenějších českých filmů. Snímek byl tak vytržený z reality, že to mnoho lidí prostě neuneslo. Film byl zkrátka jiný, než bylo běžné a možná právě v tom byl zakopaný pes. Byl neuhlazený, sprostý a syrový. Někomu to připadalo jako stupidní humor, někomu jako odraz porevoluční společnosti přesně takové, jaká byla.
Dnes je to velice oblíbený film, a tak je dost možné, že se zkrátka nelíbil našim sousedním bratrům, a proto si slávu našel až po rozdělení republik. Není divu, jde o brilantní komedii, která naráží na českou náturu. Vtipným způsobem vykresluje, jak to vypadá na českých vesnicích a ukazuje chování různých společenských tříd.
Dědictví, které se jen tak nevidí
Pojďme ale k věci. Kdo by dnes neznal Bohumila Stejskala. Chlapa, který vypadá, že svět ho už dávno semlel, žije v polorozpadlé chalupě, vlastní jen kozu Lízinku a žije s tetou, se kterou se tak nějak navzájem trpí. Vše se ale ze dne na den změní, když podědí majetek, který by mu záviděly tehdejší developeři. A protože Bohuš není úplně typ člověka, kterého by velké peníze proměnily v uhlazeného podnikatele, následuje jedna tragikomická scéna za druhou.
Bohuš zůstává svůj, ale najednou se objevuje ve společenských třídách, do kterých prostě nepatří. A právě tohle je to kouzlo celého filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag, filmu Věry Chytilové s Bolkem Polívkou, který se z jedné opilecké vesnické figurky stal jednou z nejvtipnějších postav české kinematografie.

Chytilová trefila dobu tak přesně, až to zpočátku bolelo. Kritici to nedali. Film byl označován za laciný, nevkusný a prvoplánový. Jenže kouzlo filmu časem uzrálo a dnes je to národní poklad. Dědictví se postupně proměnilo v kultovní film. Některé hlášky si pamatujeme dodnes. A většina z nás si uvědomuje, že když film vidí po letech, vnímá ho úplně jinak než tehdy.
Najednou v něm není jen Bohušův kolotoč, prostitutky a bazén u chalupy, ale i docela vřelý příběh o tom, jak nás majetek dokáže vlastně přivést do větších potíží. A že peníze samy o sobě nic neřeší. Zábavné je, že i samotný závěr působí dodnes aktuálně. Bohuš pořádně neví, co chce. Peníze mu jednou úplně změnily život, pak mu jej zase vzaly, a když se konečně zdá, že by mohl najít balanc, přijde poslední „nečekaná“ zpráva o dalším dědictví. Bohuš neváhá a je zpátky, kde začal.

Na pokračování jsou velká očekávání
Není divu, že něco tak úspěšného se dočkalo pokračování. Druhý díl Dědictví, který měl navázat na legendu, ale dopadl… no, řekněme velmi smíšeně. Recenze film moc nešetřily a diváci se rozdělili na dva tábory. Ti, co film zatratili, a ti, kteří ocenili, že Bohuš zestárl spolu s námi.
Bolek Polívka sám tvrdí, že druhý díl je dobrý film a že lidé ho časem pochopí. A já si vlastně říkám, kdo ví. Když první Dědictví vyšlo, schytalo takový nářez, že by tehdy nikdo nečekal jeho budoucí úspěch. Tak třeba za dvacet let budeme na dvojku koukat stejně smířlivě a pobaveně jako dnes na jedničku. Některé filmy prostě potřebují čas.
