Česká pohádka, která sesadila z trůnu i Popelku. Každé Vánoce je nejmilovanější pohádkou v zemi

Na pohádku Tři oříšky pro Popelku nedáme dopustit, ale už ji tak trochu známe nazpaměť. Není divu, že tuto krásnou pohádku sesadila z trůnu úplně jiná pohádka. Není to sice příběh o ztraceném střevíčku, ale o jednom popleteném nešikovi z nebes, který si podmanil národ takovým stylem, že by mu Libuše Šafránková možná i ten trůn uvolnila.

Štědrý večer si většina z nás spojuje s vůní františka, smaženého kapra a zvukem televize, ve které běží ty samé filmy stále dokola. V záplavě nových pohádek, které se na nás každý rok sypou z obrazovek a často končí v propadlišti dějin hned po závěrečných titulcích, se před lety objevilo dílo, které vybočilo z řady.

Ačkoliv toto dílo neoplývalo velkolepou trikovou show, si získalo tak oddanou základnu fanoušků, že v jedné internetové diskuzi dokonce zaznělo, že si tenhle počin „zaslouží Oscara a na 100 % ho dostane..“ Samozřejmě, Akademie v Los Angeles má asi jiná kritéria a zlatou sošku zpětně už asi nedostane, ale to nadšení diváků je naprosto jasné. Místo princezny tu máme svaté, místo zámku nebe a peklo, a humoru tolik, že zlidověl rychleji než hlášky z Pelíšků.

Jak se zrodila pohádka, která sesadila Popelku z trůnu

Když v roce 2005 režisér Jiří Strach poslal do kin film Anděl Páně, příběh o andělu Petronelovi, málokdo tušil, jak moc si film diváci zamilují. Projekt na film byl určen hlavně pro televizní vysílání a odpovídal tomu i rozpočet. Jiří Strach byl ale o kvalitě tak přesvědčený, že když se rozhodovalo o uvedení do kin a peněz se nedostávalo, neváhal se zaručit vlastním bytem. Ten risk se vyplatil. Do kin sice přišlo necelých dvě stě tisíc diváků, ale ten pravý úspěch přišel až na televizních obrazovkách. Premiéru na ČT sledovalo rekordních 2,7 milionu diváků. A od té doby si Vánoce bez Petronela a Uriáše miliony Čechů nedokáže představit.

Mezi nebem a peklem

Zatím, že je Anděl Páně tak úspěšný nestojí ani tak samotná zápletka, jako spíš ústřední dvojice. Ivan Trojan jako Petronel a Jiří Dvořák jako čert Uriáš předvedli herecký koncert, který se v pohádkách vidí málokdy. Zajímavé je, že Trojan se k roli dostal tak trochu oklikou přes dabing. Režisér Strach si vzpomněl, jak Trojan daboval rybku Marlina ve filmu Hledá se Nemo, a ten jeho ustrašený, ale odhodlaný projev mu seděl i na nebeského popletu. Sám Trojan pak přiznal, že Marlinovy hlášky byly pro Petronela skvělým předobrazem.

Na placu to mezi Trojanem a Dvořákem jiskřilo, jak má. Dvořák, ačkoliv hrál v podstatě „druhé housle“, naprosto přesně pochopil svou úlohu nahrávače. Nesnažil se strhnout pozornost na sebe, a právě díky tomu vynikl. Režisér si pochvaloval, že zatímco jiní by improvizovali až do zbláznění, Trojan plnil pokyny s matematickou přesností a ještě k tomu přidával mikrosituace, které scény posouvaly o stupeň výš. Tahle dvojka spolu funguje tak přirozeně, že máme pocit, jako by ti dva spolu pekli už od stvoření světa.

Šumavská zima a stará filmařská škola

Anděl Páně se navíc obešel téměř bez triků, a jeho přirozenou atmosféru nic nenahradí. Točilo se v reálných exteriérech, v mrazivé zimě na Šumavě. Štáb natáčel na hradě Kašperk, na Křivoklátě, ale i v kostele svatého Mořice na Mouřenci nad Annínem. Najít ten správný kostel přitom nebylo jen tak, filmaři dlouho hlesali, než narazili na ten pravý, osamocený svatostánek. Podmínky nebyly pro zhýčkané hvězdy. Ivan Trojan vzpomínal, že při natáčení panovala atmosféra jako za starých časů Menšíků a Sováků.

Místo aby herci po natáčení utíkali do vyhřátých karavanů nebo ujížděli zpět do Prahy, zůstávali na place. Večery trávili společně, povídalo se a popíjelo. Možná i tato pohoda se promítla do výsledného filmu, a to i přesto, že se museli brodit sněhem sem a tam, aby záběry vypadaly dokonale. Režisér je honil závějemi tak dlouho, až si Trojan do vysílačky ulevil, že je to „debil“, což Strach vzal s humorem sobě vlastním.

Nebe plné hvězd

Obsazení Anděla Páně je kapitola sama pro sebe. Jiří Bartoška jako Pán Bůh? To byla trefa do černého. Jeho charisma a nadhled dodaly postavě přesně tu autoritu, kterou potřebovala, aniž by působila koženě. Zajímavé peripetie provázely obsazení role Dorotky. Režisér dlouho nemohl najít tu pravou, když mu ale produkce podstrčila fotku Zuzany Kajnarové, nejprve ji zavrhl kvůli přílišnému sex-appealu na černobílé fotografii.

Naštěstí ji ale viděl ještě jednou naživo a po deseti minutách měl jasno, i bez kamerových zkoušek byla ruka v rukávě. Kdo si naopak mohl drbat hlavu, byla Jiřina Bohdalová. Ta v jedničce odmítla malou roli, čehož později litovala. Jiří Strach jí ale slíbil, že pokud někdy vznikne pokračování, roli pro ni napíše. Slib dodržel a v druhém díle si legendární herečka zahrála Duši.

Problém s křesťanskými motivy

I když je pohádka plná křesťanských motivů, zpočátku to s církví nebylo úplně růžové. Kardinál Vlk dokonce odmítl pozvání na premiéru a zástupci církve kolem filmu našlapovaly po špičkách. Led se prolomil až později, když kardinál dorazil na křest DVD a filmu požehnal. Zcela jiný názor měl ale kolega z branže, režisér Zdeněk Troška.

Ten se nechal slyšet, že nechápe, jak mohl věřící katolík Strach nechat ve filmu scénu, kde si malý Ježíšek hraje s malým Jidášem, nebo jak může čert oddávat v kostele. Podle něj to byly nesmysly, které do pohádky nepatří. Diváci ale rozhodli, že právě ta lehkost, s jakou si film hraje s biblickými motivy, je na něm to nejzábavnější. A i když ten Oscar asi opravdu nedopadne, titul nejoblíbenější české pohádky nového tisíciletí už tomuhle filmu nikdo neodpáře.

Zdroj: autorský článek, lifee.cz, csfd.cz, kinotip2.cz