Nevkusná obývací stěna, která kazila obýváky za socialismu, dnes stojí tisíce. Spousta lidí ji má pořád doma

Tmavá obří stěna, která zabírala půl obýváku. Za socialismu to byl vrchol bydlení. Po revoluci to skončilo na skládce, ale dnes za to sběratelé paradoxně platí až desetitisíce korun.

Obývací stěny byly za socialismu naprostý hit. Každá rodina, která na to měla, si pořídila obrovskou stěnu s knihovnou, barem, vitrínami a místem na televizi. Čím větší a masivnější byla, tím lépe, protože to znamenalo úspěch a dobré společenské postavení.

Jenže ty stěny měly jeden zásadní problém. Byly až moc obrovské, v maličkých panelákových bytech zabíraly strašně moc místa. A navíc byly většinou v tmavé dýze, což celý byt opticky zmenšovalo. Ale co se dá dělat, móda byla móda.

Spousta rodin čekala na dodávku kvalitního nábytku roky, nedal se sehnat jen tak. Museli jste mít známosti nebo pořádně štěstí. A když už jste tu stěnu konečně dostali domů, byla to událost pro celou rodinu a občas i pro sousedy. 

Nápad, který neměl ve světě obdoby

Socialismus přinesl jednu chytrou věc: sektorový nábytek. Kousky se daly skládat vedle sebe i na sebe, takže každý vytvořil sestavu přesně na míru svému bytu. Vlastně to byla taková stavebnice pro dospělé. Tohle řešení vzniklo už v meziválečném Československu a nikde jinde ve světě nic podobného nenajdete. Byla to naše specialita.

Centrem výroby byly Uměleckoprůmyslové závody v Brně, kde architekt Jan Vaněk založil v roce 1921 podnik Spojené uměleckoprůmyslové závody. Po únoru 1948 byla výroba znárodněna a vzniklo Sdružení podniků nábytkářského průmyslu. Pod něj spadaly specializované podniky jako soběslavská Jitona, UP závody Rousínov, pražský Interiér, Tusculum Bučovice a další.

Většina kvalitních prototypů se ale do výroby nikdy nedostala. Podniky se jimi pyšnily na výstavách, ale do sériové produkce se nevešly. Zkrátka se to nevyplatilo nebo nebyly dostupné materiály. Takže běžní lidé dostali masově vyráběné kusy, které byly sice funkční, ale designově ne vždy nejlepší.

Porevoluční hon na starý nábytek

Po roce 1989 přišla velká vlna vyhazování. Lidi chtěli moderní, světlé, ideálně skandinávské kusy nábytku. Ty tmavé obří stěny najednou nikoho nezajímaly a stovky kusů skončily na skládkách nebo v kontejnerech. Jenže tahle vlna měla jeden důsledek. Hodně kvalitních kusů zmizelo. Tudíž to, co přežilo, se najednou stalo vzácným.

A jak to tak chodí, čeho je málo, to má hodnotu. Nábytek ze socialismu se najednou začal stávat zajímavým pro sběratele. Dnes se navíc spousta lidí obrací zpátky k retro stylu a nábytek z 50., 60. a 70. let je pro ně najednou cool. 

Dnešní ceny jsou jiná liga

Kvalitní sektorový nábytek od známých výrobců jako Jitona nebo Interiér Praha může dnes mít hodnotu od několika tisíc až po desetitisíce korun. A vzácné kusy se kolikrát vyšplhají i výš. Na aukčních portálech typu Aukro najdete komody za 1 000 až 3 000 Kč, vitrínky za 2 000 až 5 000 Kč.

To se ale bavíme o cenách za běžné kusy v průměrném stavu. Když máte kompletní obývací stěnu v perfektním stavu od renomovaného výrobce, je možné mluvit o cenách kolem 20 000 až 40 000 Kč. A navíc marketing dělá divy. Sběratelé z různých zemí začali objevovat československý design jako zajímavou alternativu k drahému západnímu nábytku.

Zahraniční obchody s vintage nábytkem prodávají československé kusy za stovky až tisíce eur. Na internetových stránkách typu Old Czech Furniture najdete třeba pár halabala křesel za 990 eur nebo vintage obývací soupravu za více než 1 000 eur.

Na co se dívat?

Pozornost věnujte především třem věcem. Značka výrobce je takový základ. Slibná jména jsou například Jitona, Interiér nebo UP závody. Stav pak rozhodne, jestli to má cenu tisíců nebo desetitisíců. A v neposlední řadě tu máme design. Některé modely jsou legendy, které chce každý, po jiných neštěkne ani pes.

Zdroje: oldczechfurniture.com, socialistickysen.cz, hranicky.denik.cz