Český film byl zvolen jako nejhorší na světě: Raději drátem do oka, než ho znovu vidět

Na internetových diskusích můžete dnes narazit prakticky na cokoliv a jejich účastníci umí být pořádně zarputilí – obzvlášť pokud jde o jejich niterní přesvědčení. Na jednu takovou zahraniční konverzaci jsem narazila před pár týdny a okamžitě mě zaujala, protože se v ní skupina komentujících snažila shodnout na nejhorším filmu všech dob. Moje zvědavost se rychle otočila v překvapení, když jsem zjistila, že jeden z pomyslných vítězů téhle hádky je i film z našeho tvůrčího rybníčku.

Sama jsem byla tímto klenotem ze dna české filmografie nepolíbená, takže jsem okamžitě započala pátrání, jestli je taková kritika skutečně oprávněná. No, nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, snímek jsem ještě ten večer zhlédla a musím uznat, že kdybych si měla znovu vybrat mezi jeho sledováním a bodnutím do oka, hodně bych zvažovala, co bude horší variantou.

Když se dostaneme na dno 

Když se u nás mluví o špatných filmech, většině z nás hned naskočí osvědčená jména z přehlídky filmových zmarů. Vítanou klasikou pro večery, kdy chceme trochu potrápit oči i mozkové buňky, jsou například Kanárská spojka, která i přes své hvězdné obsazení dosáhla hodnocení 14 %, nebo Waterloo po česku, kde Jiří Krampol v pekelné režii Víta Olmera předvádí všechno, co je a kdy bylo s českým filmem špatně.

Tenhle snímek stojí ještě o kus dál, protože kromě vyloženě špatného scénáře to totiž vypadá, že si film natočili sami herci a režisér na place buď vůbec nebyl, nebo byl minimálně duchem nepřítomen. Byť se ve filmu otočili v podstatě samí kvalitní herci, jejich výkony stojí za starou bačkoru a paradoxně se v průběhu sledování přistihnete, že se vlastně smějete. Ovšem ne proto, že by vás tahle samozvaná komedie tak bavila, ale protože jste bezradní a nevíte, jak naložit s tím, co se děje na obrazovce.

Scenárista si nebral servítky

Na první pohled to přitom nezní úplně marně a co víc, ještě se to točí kolem naší národní hrdosti – piva. Komediální příběh nahlíží za proces privatizace malého pivovaru, což je sám o sobě docela slušný základ pro satiru, obzvlášť v devadesátých letech. Do toho se však přimotá tajemná dívka Dobromila, která má zvláštní schopnosti — kdo se před ní napije místního piva, začne mluvit pravdu.

A víte, proč? Protože Dobromila je ze středověku, kde byla týrána za to, že nahlásila místního krčmáře, protože šidil pivo. Postupně se dozvíme, že se ve vesnici ocitla, aby prokázala pravdu, za kterou byla kdysi sťata. Že vám to zní trochu přitažené za vlasy? Tím výčet bizarností nekončí, protože do děje se následně přimíchá ještě její zlá sestra – dvojče, Evelína. Obě postavy samozřejmě hraje jedna herečka a v rámci provedení asi není třeba zacházet do detailů, jistě si umíte představit, jak „umně“ je tato dvojrole provedena.

Otrlejší to ocení

Abych byla úplně fér, existuje i druhý tábor, ve kterém je tedy opravdu velmi malé množství otrlejších diváků, a ten tvrdí, že Divoké pivo není zase tak špatné, a naopak je i celkem zábavné. Osobně si myslím, že tito diváci na tenhle výplod otřesnosti koukali tak nevěřícně, až se začali samovolně smát a ke konci filmu vlastně nabyli dojmu, že to taková hrůza nebyla. Samozřejmě nemohu mluvit za ostatní diváky a možná to někomu posloužilo jako milá kuriozita doby a relikvie divokých devadesátek, kde bylo evidentně možné úplně všechno.

Přestože se v debatách o nejhorších filmech světa občas objeví i český zástupce, není třeba se tím nechat jakkoliv rozhodit. Světový žebříček filmového utrpení má daleko silnější adepty na ty nejvyšší příčky, než je naše nepovedená komedie s nejspíš dobrým nápadem a záměrem. Navíc víte, co se říká: zážitek nemusí být nejlepší, stačí, že je intenzivní. A tenhle snímek to splňuje do puntíku.

Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, en.wikipedia.org