Znáte větu, díky které se prý dostanete do kina zdarma? Češi ji používají už roky

Tahle věta prý funguje jako propustka do kina bez placení. Koluje mezi lidmi už desítky let a snad každý zná někoho, komu to prošlo. Ale je na tom vůbec něco pravdy? 

Zní to skoro jako pohádka, ale tisíce Čechů věří, že tahle finta opravdu funguje. Nejčastější varianty zní asi takto: „Jdu za kamarádem, co už je uvnitř“ nebo „Už jsem byl uvnitř, jen jsem si odskočil na záchod.“ Někdy se objevují i vylepšené verze typu: „Zapomněl jsem si lístek v bundě, ale před chvílí jsem tam seděl“ nebo „Kamarád mi říkal, že tady na mě počká, můžu projít za ním?“

Zlatá éra malých kin

Vraťme se o dvacet let zpátky. Do doby, kdy existovala malá nezávislá kina, artové biografy a klubové promítárny. V devadesátých letech a na začátku nultých fungovaly desítky malých kin, kde seděl u vchodu jeden jediný člověk. Často to byl student na brigádě, někdy majitel sám. 

Kontrola vstupenek byla, řekněme, volnější. Když jste přišli a s úsměvem řekli, že jdete za kamarádem, který už je uvnitř, ve spoustě případů vás pustili. Člověk u vchodu obvykle neměl chuť se s vámi hádat kvůli stovce nebo dvěma.

Z těch let koluje spousta příběhů. Třeba o artovém kině v Praze, kde u vchodu seděla starší paní. Když jste přišli s tou správnou výmluvou, mávla rukou a pustila vás. Chápala, co se děje? Určitě. Vadilo jí to? Asi tolik ne.

Proč kina přivírala oči?

Důvodů bylo víc, malá kina neměla peníze na sofistikované bezpečnostní systémy. Neměla ani personál, který by kontroloval každý roh sálu. Artová kina a nezávislé biografy byly místa, kam chodili opravdoví filmoví fanoušci. Provozovatelé věděli, že pokud pustí dovnitř pár studentů bez lístku, nezruinuje je to. A možná si příště právě tihle studenti koupí vstupenku, protože se jim tam zalíbilo.

Existovala tam taková tichá dohoda. Někdy jste prošli zadarmo, jindy jste zaplatili za lístek a přikoupili si k němu i kafe nebo pivo. Provozovatelé o tom věděli, jen to nehrotili tak jak dnes. Nešlo v prvé řadě o podvádění systému, ale o spojování fanoušků.

Samozřejmě to nefungovalo vždycky a všude. Záleželo na člověku u vchodu, na tom, jak jste vypadali, i jak jste to řekli. Stejně tak záleželo na tom, jestli bylo kino plné, nebo prázdné. A hlavně šlo o to, jestli jste to nezkoušeli každý týden.

A pak přišly multiplexy

Kolem roku 2005 začaly v Česku růst jako houby po dešti velké multiplexy typu CineStar, Cinema City nebo Palace Cinemas. To byly obrovské komplexy s desítkami sálů, stovkami sedadel a tisíci diváky denně. A s nimi přišly turnikety, čtečky čárových kódů, elektronické vstupenky a kamerové systémy. 

Najednou nestačilo přesvědčit jednoho laxního studenta u vchodu. Museli jste projít turniketem, který se bez platného lístku prostě neotevřel. Zkuste dnes v Cinema City říct „Jdu za kamarádem dovnitř“ a uvidíte, jak vás obsluha zdvořile požádá o předložení lístku. 

A i kdybyste nějakým zázrakem prošli, v sále vás může zkontrolovat další personál.

Co říkají provozovatelé kin

Zeptal jsem se pár známých, kteří pracovali nebo pořád pracují v kinech, jestli se s tímhle setkávají. Odpovědi byly zajímavé. „Samozřejmě že se to stává. Asi dvakrát týdně se někdo pokusí projít s výmluvou, že jde za kamarádem,“ říká Martina, která čtyři roky pracovala v pražském Cinema City. 

Jiný provozovatel malého artového kina v Brně přiznává, že občas někoho pustí. „Když vidím, že někdo opravdu jde jen pro kamaráda, který si zapomněl bundu nebo mobil, pustím ho. Ale musí být rychlý a musím vidět, že to myslí upřímně. A určitě ho nepustím do sálu, jen do foyeru.“

Když lístek do artového kina stojí 150 korun a multiplexy nabízejí různé slevy, levné dny i speciální akce, stojí to vůbec za riziko? Radši si najděte legální cestu, jak ušetřit, než abyste riskovali trapas.

Zdroje: savethestudent.org, reddit.com, oreateai.com