Prohlédněte si pořádně vidličky po babičce. Sada příborů z roku 1925 se prodala za více než 8 milionů korun

Když zmíním příbory, spousta z vás si řekne: „No a co?“ Představíte si něco samozřejmého, čemu není zapotřebí věnovat žádnou pozornost. Zkrátka lžíce, vidličky a nože. Věci, které se u stolu použijí a pak se vrazí do myčky. A když se poztrácejí, koupí se nové. Ale tak to nedopadne se všemi. Je spousta příborů, které nás všechny přežijí. Jen zapátrejte v paměti, jestli nemáte doma ještě uloženo něco po svých předcích, mohlo by vám to vynést pěknou hromádku tisícovek.

Vzpomínám si, když jsem byla ještě malé dítě, že jsme měli doma příbory pouze hliníkové. Byly sice lehké, ale malinko zašlé a při větším tlaku se trochu ohnuly. Neměli jsme je proto, že bychom neměli peníze, ale příbory zbyly po prababičce, tak se v rodině postupně přesouvaly na další a další generace. A také bylo možná míň zboží v obchodech než peněz v kasičce, než aby se něco nového stále kupovalo. A také jsme byli svými předky vychováváni ke skromnosti a pečlivému zacházení s jakýmkoli majetkem.

Příbory, které přežijí celé generace

Časem se pak ukázalo, že babička má dvoje příbory nerezové, tak nám jedny darovala. S chutí jsme se těch hliníkových zbavili. Tehdy jsme ještě nic o škodlivosti hliníku pro organismus nevěděli, ale ty nerezové se krásně leskly, a to bylo hlavní. A dospělí měli pocit, že najednou stolují jako kultivovaná společnost. A chcete slyšet zajímavost? Tyhle nerezové příbory používám dodnes. Sice jen ke každodennímu využití, novější a hodnotnější příbory mám schované a používám je, když se ve svátek a při různých oslavách sejde celá rodina, anebo přijedou přátelé.

Staré nerezové příbory přežily všechno: stěhování, myčky, krájení plastelíny, když byly děti malé, občas jsem lžícemi nabírala i zeminu do květináčů či použila nůž namísto šroubováku. Mnohokrát mi to nedalo a zbavit jsem se těchto příborů chtěla. Jsou sice stále lesklé, ale přece jen je na nich vidět zub času – jsou trošku odřené. Jenže! Deset tisíc za nové dát nechci a ty, které mají přijatelnou cenu, pocházejí nejspíš z asijské provenience a tam je jakost velmi nejistá.

Pochybná kvalita asijských produktů

Jednou jsem si pořídila čajové lžičky, takové ty delší, aby vykukovaly i z většího hrnku. A během tří měsíců byly tak zašlé, že jsme je vyhodili, protože jsme netušili, jaký kov si vlastně pouštíme do těla. Tenkrát jsme měli pocit, že si čaj mícháme a do úst vkládáme cosi, co bylo v sudu s kyselinou. Byly sice označeny kódem 18/10, což by měla být nerezová ocel, ale ta se chová jinak. To vím už skoro padesát let.

Kvalitní nerezová ocel z dob socialismu

Nejednou jsem se přesvědčila, že československé příbory měly jednu obrovskou výhodu: byly vyrobeny z poctivých materiálů, těžké a pevné. A jejich vzhled se časem neměnil, stále se leskly. Design byl sice jednoduchý, ale poměrně elegantní. Nebyly to žádné módní výstřelky; šlo spíš o produkty, které měly sloužit. A sloužily.

Dodnes se najdou v domácnostech, kde přežily tři generace, několik režimů a všechny možné kuchyňské experimenty. A tak příbory z těchto časů jsou v hledáčku sběratelů. Ne, že by měly nějakou zvláštní historickou hodnotu, ale protože byly kvalitní. A v dnešní době je kvalita luxus, o tom se můžeme přesvědčit na každém kroku.

Nejíte doma něčím, co vám škodí?

A tak jsem si začala víc všímat toho, čím lidé doma jí. Některé rodiny si nakoupí dvoje či troje příbory za pár stovek. A vůbec si nepřipouští, že jsou té nejhorší kvality. A ti rozumnější používají příbory výhradě nerezové, někde se používají i alpakové nebo postříbřené. À propos, alpaka… Jedná se o slitinu mědi, niklu a zinku a má vzhled stříbra. I když dnes si nejsem niklem vůbec jistá. Součástí alpaky je tedy nejspíš stále, ale nevím, není-li rizikový pro lidský organismus.

Tak, teď jsem se na webu PlasticUnion dočetla, že nikl je alergen a karcinom. Web MedicsPark ale uvádí, že: „Nikl má pro náš organismus mnoho zdraví prospěšných účinků. Bylo prokázáno, že vzájemné působení niklu a vitaminu C snižuje hladinu adrenalinu, chrání před cirhózou jater a zlepšuje tvorbu inzulínu. Nikl se také podílí na zvýšení aktivity enzymů.“ A mnoho dalších pozitivních vlivů. A pak najděte optimální řešení…

Alpaku nechte radši sběratelům nebo na dekorativní předměty

Kdysi jsme doma měli všichni příbory, které stály dvacku, a dnes se mohou stát pro mnohé sběratele vyhledávaným artiklem. Ale je to pochopitelné. Sběratelé shánějí skoro všechno, co nějak zavání historií. Mohou to být vintage předměty z doby mezi oběma světovými válkami nebo retro předměty z časů socialismu, třeba nerez značky Solingen. Ale i příbory stříbrné či jen postříbřené, alpakové či dokonce zlacené. Sady z 30. až 70. let, zejména ty v původních pouzdrech, se prodávají za desetitisíce.

A tak zkuste zapátrat po půdách i šuplících; staré příbory jsou starožitníky a sběrateli ceněny vysoko. A pokud jde o limitované edice nebo příbory určené pro hotely a restaurace vyšší třídy, cena ještě mnohonásobně narůstá. Za příbory… Za něco, co kdysi leželo každý den na stole a používalo se bez přemýšlení.

Mezi jedny z nejdražších na světě patří velká sada stříbrných příborů od Hoffmanna a Zimpela z roku 1922 a 1925. Vydražili se za za 344 600 EUR, což je více než 8 milionů korun. Existují však i levnější aukce a kousky.

Tak třeba vidličky z alpaky na pohled velice staré – prodávají se kolem tisícovky. Sada příborů v mírně poškozené původní kazetě kolem 2500 Kč – designér František Bibus, předválečné období. Nebo sada 6 starožitných vidliček Nilsjohan v původní kazetě opět kolem tisíce korun. A sada ocelových příborů s držadly z keramiky se vzorem modrého cibuláku vám může vynést 9 tisíc korun.