Český seriál, který zvedá lidi ze židle už 50 let. Přesto se stal televizní legendou

V hlavním vysílacím čase se už dekády vrací seriál, který spolehlivě rozdělí každou hospodskou debatu i rodinnou večeři na dva nesmiřitelné tábory. Jedni ho mají za poctivou kriminálku, druzí za nestoudný pomník totality, který nám lže do očí i padesát let po svém vzniku. Žádný jiný televizní počin v naší historii nemá na rukou tolik špíny a zároveň nadšení, když se objeví v televizním programu.

Stačí pár prvních tónů oné naléhavé, temné a geniálně napsané hudby, a většině lidí nad čtyřicet let naskočí husí kůže. Když se ozvaly v polovině sedmdesátých let, dá se říct, že se vylidnily ulice. Sledovali jsme příběhy muže, který měl napravit reputaci nenáviděné policie. Tento seriál byl totiž státní zakázkou nejvyšší priority, na kterou dohlíželo ministerstvo vnitra. Překvapením proto bylo, že jako rakovina prorostl do popkultury a stal se jedním z nejkontroverznějších dědictví, jaké nám normalizační televize zanechala.

Zakázka z vnitra

Vraťme se do doby, kdy vzduch v Československu byl zatěžkán normalizací. Psal se začátek sedmdesátých let. Lidé měli v živé paměti sovětské tanky a důvěra v „esenbáky“, příslušníky Sboru národní bezpečnosti, byla na bodu mrazu. Bylo potřeba to změnit. Tiskový odbor federálního ministerstva vnitra tehdy přišel s ďábelským plánem: stvoříme hrdinu. Obyčejného kluka z lidu, který sice nosí uniformu, ale je „náš“.

Na režisérskou stoličku usedl Jiří Sequens, mistr, který přesně věděl, jak diváka chytit pod krkem. Kdyby seriál točil někdo jiný, pravděpodobně by byl seriál jen trapnou agitkou k smíchu. Sequens dostal k dispozici neomezený rozpočet, mnoho komparzistů a požehnání ministra vnitra Jaromíra Obziny, který si osobně hlídal, aby zpracování odpovídalo stranické lince. Vzniklo tak dílo technicky dokonalé, ale morálně prohnilé skrz naskrz.

Tvář, která se upsala ďáblu

Najít toho pravého, kdo ponese na bedrech tíhu propagandy, nebylo jen tak. Dnes je tvář majora Zemana neodmyslitelně spojená s Vladimírem Brabcem, ale castingová ruleta se točila divoce. Ve hře byl slovenský herec Štefan Kvietik, a dokonce i Radoslav Brzobohatý. Černý Petr nakonec padl na Brabce. Tom se mu stalo osudné, protože ať hrál později krále nebo žebráka, lidé v něm pořád viděli toho policajta, co honí mandelinku a agenty imperialismu. V seriálu se ale objevila celá herecká elita té doby sčítající přes tři sta padesát herců. Mnozí neměli na výběr, jiní byli rádi za práci, další věřili.

Recept na dokonalou manipulaci

30 případů majora Zemana nebyly ale žádné vymyšlené příběhy vycucané z prstu. Naopak. Jsou založené na skutečných kriminálních případech a osudech, aby pak byly pokřiveny tak, aby pasovaly do ideologického rámečku. Byla to mistrovská manipulace. Vezměme si třeba kultovní díl Studna. Horor, ze kterého nespala celá generace dětí. V jádru šlo o brutální rodinnou tragédii, ale seriál ji nenápadně podsunul jako důsledek politického fanatismu a šílenství. Nebo epizoda Vrah se skrývá v poli. Události v Babicích, kde byli zavražděni funkcionáři, posloužily k rozpoutání nenávisti proti církvi a soukromým zemědělcům.

Máničky a disidenti jako veřejní nepřátelé

Když došla řeč na politiku, šly rukavičky dolů úplně. Tvůrci se neštítili ničeho. Když potřebovali zdiskreditovat disent a chartisty, natočili díl Štvanice, kde je disident vykreslen jako zkrachovalá existence, opilec a loutka západních tajných služeb. A když potřebovali zhnusit mládeži rockovou hudbu a underground? Přišly legendární Mimikry. Únos letadla smíchali s koncertem kapely, která připomínala Plastic People of the Universe. Vlasaté „máničky“ neodprezentovali jako lidi toužící po svobodě, ale jako feťáky a teroristy. Přesto se píseň „Bič boží“, která měla být parodií na úpadkovou kulturu, stala hitem té doby.

Zombie, která odmítá zemřít

Po roce 1989 se zdálo, že major Zeman skončí tam, kam patří, v propadlišti dějin nebo v uzavřených archivech. Jenže kapitalismus má svá vlastní pravidla a sledovanost je tím hlavním. Komerční televize rychle zjistily, že ať je seriál jakýkoli, lidé ho chtějí vidět znovu a znovu. Pro pamětníky je seriál vzpomínkou na mládí, pro mladší generaci bizár, pro milovníky detektivek kvalitně zpracovaná detektivka, pokud si odmyslíte tu rudou omáčku.

Seriál dokonce uspěl i v zahraničí, v bývalé NDR byl Zeman hvězdou srovnatelnou s Jamesem Bondem. Major Zeman je jako ten strýček s pochybnou minulostí, kterého na rodinné oslavě všichni tolerují, protože vypráví nejlepší historky, i když všichni vědí, že si polovinu z nich vymyslel. A tak se vrací, znovu a znovu, věčný a nesmrtelný, aby nám připomínal dobu, kdy pravda byla jen to, co schválil ústřední výbor.

Zdroje: majorzeman.eu, irozhlas.cz, aktualne.cz, irozhlas.cz,