Pamatujete si tuhle pochoutku z dětství? Jedli jsme ji po hrstech, ale dnes by ji odborníci zatrhli

Kdyby dnešní výživoví poradci mohli nahlédnout do školních aktovek dětí z osmdesátých a devadesátých let, pravděpodobně by hromadně končili na kardiologii. Byla to éra, kdy jsme konzumovali potraviny, které měly se zdravou výživou společný nanejvýš název a barevný obal. A zatímco v televizi běžely reklamy na energii sbalenou na cesty, my si zadělávali na inzulínovou rezistenci s úsměvem od ucha k uchu.

Existuje vteřina v životě každého dítěte té doby, která by se dala zarámovat. Ten moment, kdy zuby odtrhnete rožek papírového sáčku, zakloníte hlavu a necháte jeho obsah sklouznout do úst. Nebo, a to častěji, si tu neonově zbarvenou dobrotu nasypete do špinavé dlaně a slíznete ji jako mravenečník.

Sladké hříchy jedné generace

Zatímco většina z nás nyní studuje etikety a počítáme gramy sacharidů, tehdejší svět byl v tomto ohledu sladce nevědomý. Věřilo se, že když je na obalu napsáno „s vitamínem C“, děláme pro své zdraví to nejlepší. A to, že to byla jen hromada barevného cukru a kyselin, nikoho netrápilo. A nejen práškové nápoje, vesele jsme konzumovali na posezení třeba i kondenzovaná mléka v tubách, kterou jsme měli za zdravou mléčnou svačinu.

Legenda zrozená vedle žíravin

Kdybyste dnes někomu řekli, že jeho oblíbená dětská pochoutka vznikala ve fabrice, která primárně chrlila kyselinu sírovou a vzácné kovy pro elektrotechnický průmysl, asi by si ťukal na čelo. Ale přesně tak to bylo. Kolébkou instantních sypaných nápojů nebyly sterilní linky potravinářského výrobce, nýbrž průmyslová chemička.

Vyráběl se tu fosfor, kyselina dusičná a další látky, ke kterým byste děti nepustili ani na sto metrů. Jenže kromě toho všeho se tu vyráběla i kyselina citronová, a to biochemickou cestou z cukru a melasy pomocí speciálních plísní. A protože se psal rok 1970 a bylo třeba vytvořit jednoduchou přidruženou výrobu pro zaměstnání žen se změněnou pracovní schopností, někoho napadlo geniální řešení. Přebytečnou kyselinu citronovou smíchat s cukrem, přidat aroma a špetku vitamínu a vyrobit tak osvěžující nápoj do džbánku, který jsme milovali snad všichni.

Zubaři a dietologové v mdlobách

Děti ale přišly na jinou věc, že tenhle nápoj chutná ještě víc, když si ho nasypete do dlaně. Tato konzumace „na sucho“, tedy přímo z dlaně, udělala z sypké směsi naprostý hit. Nikdo neuvažoval nad tím, že přes 90 procent obsahu tvořil obyčejný cukr. Zbytek připadal na onou zmiňovanou kyselinu, barviva a aroma. Když si dítě nasypalo tento koncentrát do úst, kyselina fungovala na zubní sklovinu jako velmi účinné rozpouštědlo. A když do tohoto prostředí vtrhla armáda cukru, která nejenže živila bakterie způsobující kazy, ale také rozhodila hladinu krevního cukru.

Tento model „zdravé“ potraviny nebyl ojedinělý. Vzpomeňme na tuby s hustým mlékem. Princip byl podobný, byla v něm vysoká koncentrace cukru, tentokrát maskovaná tukem a mléčnou bílkovinou. Děti, které „vycucli“ celou tubu na posezení, do sebe dostaly energetickou hodnotu oběda dospělého horníka, ovšem bez jakýchkoliv vláknin či komplexních živin.

Od monopolu k retro mánii

V osmdesátých letech jela výroba v chemickém areálu na plné obrátky. Ročně se vychrlily tuny prášku a pořád to nestačilo. Po revoluci však trh zaplavily západní značky a výroba se dostala do problémů. Přesto, i když dnes regály přetékají desítkami druhů sofistikovaných nápojů, tenhle prášek přežil. Jakmile se objeví v retro akcích v obchodních řetězcích, hned si vzpomeneme na své dětství a musíme si tu chuť připomenout. Důkazem toho je, že ročně se ho stále prodají miliony kusů.

Zdroje: apetitonline.cz, toprecepty.cz, seznam.cz, idnes.cz, denik.cz