Muž na internetu ukázal, na čem sledoval filmy v roce 1966. Jediná fotka rozvířila emoce napříč Českem

V dnešní době máme filmy i muziku v kapse v chytrém telefonu, v televizi, v notebooku i na cloudu. A zdá se, že svět audiovizuální zábavy nemá žádné hranice. Ale ani před 60 lety nežili lidé v době temna. Jejich možnosti byly proti těm dnešním až úsměvně skromné, ale tehdejší generace je vnímaly jako neuvěřitelný pokrok v technologiích.

Jen tehdy málokdo tušil, kam až se tyto technologie rozvinou… Pojďme se podívat, na čem sledovali diváci filmy v roce 1966. Tehdy do domácností vstoupil předmět, který změnil večery našich rodičů a prarodičů. A tak jako se třeba vánoční stromeček stává na určitou dobu členem rodiny, stal se jím i černobílý televizor na vysokých nožičkách.

Ten už nepotřeboval žádný stolek jako televizory před ním. Byl moderní. V 60. a 70. letech u nás totiž vládl takzvaný bruselský styl: „Název je odvozen od fenomenálního úspěchu, který zaznamenala československá účast na EXPU 58 v Bruselu, a to ve vizuálním stylu v architektuře a užitém umění.“

Před Bruselem a po něm…

Předchozí přístroje měly maličké obrazovky a vypadaly spíš jako velké rádio. A mám tu i jednu zajímavost: Na Aukru byla první československá televize TESLA 4001A z roku 1953, právě taková, co připomínala rádio, prodána v roce 2021 za 2900 Kč. I když nejsem znalec, zdá se mi to velmi málo. Kdo ví, nebyla-li tato starožitnost poslední svého druhu…

V roce 1966 už nebyl televizor v československých domácnostech žádnou novinkou. Ale stále měl punc výjimečnosti. Výrobci se předváděli, co nového by mohli dát na trh. A právě typ, který dnes koluje na internetu, byl tehdy symbolem moderny. Šlo o hranatou bedýnku v barvě dřeva, která stála na čtyřech subtilních nožkách; typický bruselský styl. Obrazovka byla vypouklá, jako ostatně i ještě dlouho potom. Televizor nepotřeboval žádný stolek ani obývákovou stěnu. Stál si na svých vlastních nohách zcela sebevědomě.

Filmový večer měl v těch časech svůj rituál

Večer co večer k televizoru usedala celá rodina, aby zhlédla televizní noviny a dověděla se něco nového z domova i ze světa. A pak přišel film nebo televizní inscenace. Tehdejší filmy netrvaly dvě až tři hodiny jako dnes. Běžná délka celovečerního snímku bývala kolem 70-80 minut.

Sobotní večery byly ještě lepší. To bývala nejprve nějaká zábava jako mikrokomedie, scénky, kabaretní a estrádní pořady. Anebo záznamy z přírody; namátkou si vzpomínám na Království divočiny. A film následoval až po nich. V neděli jsme měli možnost poslechnout si nedělní chvilku poezie. A před každým pořadem se na obrazovce objevila krásná hlasatelka, která měla za úkol nás na pořad tak trochu připravit či naladit.

Televize nepřinášela jen zábavu; spojovala lidi

Tenkrát neexistovalo žádné přepínání mezi kanály, protože byl k dispozici pouze jeden. Nešlo dát si pauzu na WC nebo čaj. Program byl pevně daný, a kdo ho nestihl, měl zkrátka smůlu. Ani reprízy nebyly tenkrát až tak obvyklé. Proto se rodiny scházely u televizoru s předstihem, aby nic nepromeškaly. Děti seděly na koberci, dospělí v křeslech, někdy i na židlích přinesených z kuchyně. Když se objevila hlasatelka a následně titulky, v pokoji se rozhostilo ticho, jaké dnes už není ani v kostele.

A přestože byl obraz černobílý a zvuk často praskal, lidé měli pocit, že sledují zázrak. Televize a v ní film, to bylo něco úžasného! Druhý den se o tom mluvilo v práci, ve škole, v obchodě i na ulici. Televize tehdy lidi spojovala, nikoliv rozdělovala.

Jedna fotka a tolik emocí

Když muž na internetu ukázal fotografii televizoru z roku 1966, rozpoutal tím nečekanou vlnu emocí. Lidé zavzpomínali… Někteří připomněli, že tehdejší filmy měly zvláštní kouzlo právě proto, že nebyly dostupné kdykoliv. Byly vzácné. A možná právě to je rozdíl mezi minulostí a dneškem. Dnes máme všechno, a tak pro nás není nic až tak výjimečné.

V roce 1966 stačila jedna bedýnka na nožičkách, aby se všední večer proměnil ve svátek. Možná proto jediná stará fotografie dokázala po šedesáti letech rozhýbat celé Česko. Nejde jen o obrázek televizoru. Je to vzpomínka na dobu, kdy se žilo pomaleji, klidněji, ale možná o to víc jsme vnímali vše kolem sebe. I ostatní lidi…

Zdroje: Wikipedia, FB, Aukro