Smutná zpráva pro ty, kteří se jich zbavili: „Trubkové“ židle z dob Husáka se prodávají za 99 000 Kč

Když se sem tam podívám na nabídku antikvariátů, nestačím se divit. Online i na prodejnách totiž vídám kousky, které z dětství znám. Jenže je považuji spíš za „starý krám“. Když jsme vyklízeli dům po tetě, měli jsme věci prodávat a rekonstrukce by šla bez hypotéky evidentně.

Nemyslím, že by se z vás měli stát tzv. sběrači, ale než něco vyhodíte, zkuste se podívat, jakou má věc cenu. Místo odvozu na skládku je lepší zkusit je nejdřív prodat online. Nevěříte, že má daná věc cenu? Asi to bude tím, že jste pragmatici jako já. Pak jsou tu sběratelé a milovníci designu a ti jsou ochotní za některé kousky zaplatit pořádný balík.

Tentokrát mě šokovaly trubkové židle za téměř sto tisíc korun! Vždyť je to kus ohýbané trubky tak za co takový balík? Vždyť něco takového měla doma i prababička.

Fakt jsem je neměla ráda. Chyběly jim zadní nohy, divně pružily a nebyly zrovna hezké.

Radujete se, že jste bohatí, ale pozor! Není totiž trubková židle jako trubková židle.

Jak se z luxusu stal panelákový standard?

První kousky se objevily ve 20. letech minulého století. Vyrábět se začaly v německém Bauhausu. Oproti zažitým tradicím to byl tehdy šok. Místo masivního dřeva přišel lehký kov. Nábytková revoluce tak začala.

Konkurence nezaspala a v ČSR je začaly vyrábět firmy jako Thonet, Slezákovy závody nebo Hynek Gottwald.

Na počátku to byl luxus jen pro vyvolené. Tyhle židle byly běžné třeba na Barrandovských terasách. A jak se staly standardem? Znárodněním výroby v roce 1948 samozřejmě.

Tehdy se tyto „stylové kousky“ staly dostupné prakticky všem. Najednou byly na úřadech, ve školách i domácnostech.

V čem bylo to „sezení“ za socialismu lepší?

Konec socialismu jsem mohla objevovat jen z kočárku. Takže můžu poslouchat jen historky starších lidí. A to, jak to bylo s nábytkem, mě nutí se zamyslet.

Dnes vyrazíme do řetězce a koupíme si, co chceme. Třeba židle nás stojí pár korun a když se za dva až tři roky rozviklá? Prostě skončí u popelnice a my si jdeme koupit jinou.

Ale ve 20. století?  Nábytek se vyráběl, aby dlouho vydržel. Třeba chromové konstrukce stačí jen přeleštit. Nepoužívaly se žádné praskající plasty. Místo toho tu bylo dřevo, koňské žíně apod. Takové židle s minimální údržbou slouží spolehlivě i dnes. A to pružení, co mě fakt štvalo? To byl ergonomický prvek, který ulevoval páteři.

Jak poznat, že je to poklad?

O tom, že naše domovy, chaty i půdy skrývají poklady, se mluví pořád. Zjistit, co má hodnotu, však není o náhodě. Musíte si všímat detailů. U trubkového nábytku samozřejmě běžná produkce nikoho neoslní, ale kousky s dokonale hladkými spoji bez viditelných švů? Ty odkazují na zlatou éru designu 20. a 30. let.

Pokud k tomu přidáte lakované bukové dřevo a ikonické značky jako Slezák nebo UP závody, nemáte v obýváku lapač prachu, ale investici.

Seznamte se s nejcennější kovovou židlí z československých obýváků

Teď už je vám jasné, že většina trubkových židlí na zajímavou cenu nedosáhne. O jakou židli s tak přehnanou cenovkou jde? Mluvím o modelu Thonet B-46. Navíc nejde jen o jednu, ale o set dvou kousků. Vyrobeny byly na počátku 30. let.

A proč jsou tak drahé? My jako laici na tom nic zajímavého neuvidíme. Pro jiné to prý je dokonalá ukázka funkcionalismu. Přeloženo do běžného jazyka: vzhled je až druhotný.

Já osobně mám ráda od obojího kousek. Chci, aby to bylo funkční, ale i hezké. Ano, slyšela jsem, že se to hodí do moderních (hlavně těch minimalistických) interiérů, ale já zůstanu u svého ušáku.

Ale vy si dejte pozor, co vyhazujete. Možná si za tu změť trubek můžete užít pěknou dovolenou. Ta retro vlna evidentně neodeznívá, ale spíše teprve nastupuje.

Zdroje: novinky.cz, designmag.cz, zenaaktulne.cz, aantik.cz