Primitivní maličkost, kterou dělá většina Čechů. Cizinci si ale myslí, že jsme spadli z višně

Obrazovka svítí, z reproduktorů se line hluk a nikdo se na ni vlastně nedívá. Pro Čechy to je celkem normální až primitivní situace, pro návštěvu ze zahraničí nepochopitelný pohled. Zvyk, který máme tak zažitý, že ho ani nevnímáme, za hranicemi vyvolává otázky.

Zapnout televizi hned po příchodu domů je pro spoustu českých domácností stejně automatické jako sundání bot nebo zapnutí světla. Obrazovka začne svítit, z reproduktorů se ozve zvuk a najednou je doma trochu méně ticho. A přesně o to jde. Televize dávno přestala být jen prostředkem pro sledování filmů a seriálů.

Pro velkou část české populace se stala něčím, bez čeho už si pobyt doma ani neumí představit. Anebo se jim ta představa nezdá kompletní. Běží v pozadí při vaření, večeři, při scrollování telefonem, stejně jako při žehlení a v mnoha domácnostech i celou noc v ložnici.

Ticho je pro mnoho z nás divné

Zkuste si jednou večer sednout do obýváku bez zapnuté televize, hudby či podcastu. Pár z nás to bere jako příjemný klid, ostatní jako nepříjemně hlasité ticho, které okamžitě chtějí čímkoliv zaplnit. Potřeba mít doma puštěné něco na pozadí je přirozená reakce na osamělost nebo stres. 

Hodně Čechů by vám řeklo, že televizi sledují. Ale kdyby se poctivě zamysleli, zjistili by, že ji spíš poslouchají nebo ji mají zkrátka jen zapnutou, aniž by ji vnímali. Hlasy z ní tvoří zvukový základ večera, který je stejně přirozený jako tikání hodin nebo zvuk projíždějícího auta za oknem. 

Němci z toho nechápou vůbec nic

Němec přijde na návštěvu, posadí se do obýváku a po chvíli se trochu zmateně zeptá, jestli se na tu televizi vlastně díváte. Nedává mu smysl, proč běží a žere energii, když se na ni nikdo aktivně nedívá. V německých domácnostech je televize obecně vnímána spíš jako vědomá aktivita než jako kulisa.

Zapíná se tehdy, když se na ni chce někdo skutečně dívat, a vypíná se, jakmile skončí program. Puštěná obrazovka bez diváka? To působí rušivě, neklidně, zbytečně a ekologické to také zrovna není. V diskusích na Redditu se ptají, zda jsme náhodou nespadli z višně. 

Německo samozřejmě není homogenní masa lidí se stejnými zvyky. Ale kulturní rozdíl v přístupu k televizi jako kulise versus televizi jako záměrné aktivitě je znatelný a Češi, kteří se přestěhovali do německy mluvících zemí, ho zmiňují jako jedno z prvních překvapení.

Modré nenecháme nikdy zcela vypnout

Mozek není rádio, které se dá ztlumit na minimum a nechat běžet. Televize v pozadí vysílá nepřetržitý proud hlasů, zvuků a pohyblivých obrazů a nervový systém na všechno tohle reaguje, ať chcete, nebo ne. Mozek nikdy zcela nepřestane obrazovku ignorovat, i když se vědomě soustředíme na něco jiného. 

Tato neustálá částečná pozornost může dlouhodobě přispívat k pocitu únavy a přetíženosti. Modré světlo z obrazovky navíc narušuje tvorbu melatoninu, hormonu potřebného k spánku, což je problém zejména pro ty, kteří usínají s puštěnou televizí v ložnici.

Za socialismu byla televize oknem do světa

V době, kdy neexistoval internet a knižní nabídka procházela cenzurou, byla televize večer prakticky jediná možnost, jak se dozvědět alespoň o něčem, co se děje ve světě. Rodiny se kolem ní radostně scházely, program se plánoval předem a některé pořady byly událostí, na kterou se těšilo celý týden. Zvyk trávit večery s obrazovkou nezměnil ani rok 1989, ani nástup internetu.

Bylo by snadné z tohoto článku udělat moralistické poučení o tom, že byste měli televizi okamžitě vypnout a místo ní meditovat. Jenže tak to v životě samozřejmě nefunguje a takový záměr ani nemám. Televize jako kulisa může být pro někoho skutečně uklidňující a funkční způsob, jak zvládnout osamělost nebo ticho, které mu vadí. 

Pro jiného je rušivá a záměrně ji takhle nevyužívá. Jde spíš o uvědomění: víte, proč televizi zapínáte a je to vědomá volba, nebo automatický reflex, který jste zdědili po rodičích a prarodičích?

Zdroje: centrum.cz, seznamzpravy.cz, magazin.aktualne.cz