Nejstrašidelnější postava našeho dětství. Měla to být pohádka, ale dodnes z ní máme hrůzu

České pohádky, báchorky a pověsti jsou plné vymyšlených strašidelných bytostí. Od čertů přes různé bubáky, strašidla a čaroděje, až po vodníky a divoženky. Teprve v dospělosti jsem si uvědomila, že jsme se jako děti neustále báli. Nejprve, když nám rodiče pohádky vyprávěli. A pak, když jsme ty příšery viděli na vlastní oči na obrazovce.

Jak je známo, pohádky se dětem vyprávějí před spaním. Jak jsme po těch hrůzách mohli usnout, to nechápu dodnes. Já jsem třeba dobrodružnější povahy a bála jsem se ráda. Alespoň podle toho, co si pamatuji. Ale co ti chudáci s bázlivějšími povahami? Vždyť pohádky je učily bát se tmy, sklepa, ticha i hluku za dveřmi…

Když se strach rodí ze slov

Ve škole jsme se setkali s další typickou českou temnotou, která nás nejspíš formovala víc než školní osnovy. A to s baladou. Tentokrát mám na mysli baladické básně ve sbírce Kytice Karla Jaromíra Erbena. Nelze mu upřít, že balady mu rozhodně šly. Když jsme tohle dílo ve škole probírali, byli jsme už v pubertě a sami sebe jsme se považovali skoro za dospělé. A najednou do toho Erben… To jsme se pak báli jít i do sklepa pro brambory.

Když jsem se jeho balady snažila sugestivně recitovat na školních soutěžích, samotné mně z toho šel mráz po zádech. A myslím, že jedna z těch nejstrašidelnějších byla Polednice. Ta tichá, snědá, tváři divé, která se objevovala v domácnostech ve chvíli, kdy matka ztratila nervy.

Dej sem dítě, aneb když strach dostane tvář

Erben měl na balady zvláštní talent: dokázal je napsat tak, že se člověk bojí i po sto sedmdesáti letech. A Polednice je jeho mistrovský kousek. Nejdřív šílí matka z dětského křiku. Pak dítě z matčiných pohrůžek. A když do dveří vchází pod plachetkou osoba, šílí oba strachy. Matka dítě k sobě tiskne tak silně, až je udusí. A to je konec. Ne básně, ale dětství. Někde tam totiž mnohé děti pochopí, že některé věci se nedají odestát a dospějí příliš rychle.

A pak přišel film. A s ním Bolek Polívka, který se rozhodl, že nám zajistí ještě hlubší zážitek. Že nám ho ještě přikoření. I když tato adaptace Kytice byla spíš pro dospělé, stejně se děti dívaly. Bolek vzpomíná, že i natáčení bylo hrozné: horko a kostým, v němž se nedalo dýchat, chůdy a kapří šupiny místo nehtů. A výsledek? Děsivý. Polívkova Polednice byla přesně taková, jak to Erben zamýšlel. To bylo v roce 2000.

Když se Polednice nastěhuje do hlavy

Jenže pak přišel rok 2016 a režisér Jiří Sádek si řekl, že Polednice ještě neřekla poslední slovo. A tak vzniklo mysteriózní drama, které má s původní Kyticí společné jen to, že se po zhlédnutí člověk bojí otevřít dveře. Příběh je zasazen do současnosti a inspirace Erbenem je velmi volná. Polednice tu není postava zvenčí. Ta se rodí v nitru. V samotě a v úzkosti. Polednice je vším tím, co matku v podání Aňi Geislerové dusí: vesnice, vzpomínky, vlastní mysl.

Proč nás Polednice straší dodnes?

Možná, že Polednice bývala původně stará chudá babka, která si chodila v poledne vyprosit od sousedů trochu jídla. A dospělým tak trochu svým vzhledem posloužila jako strašák na zlobivé děti. Matka v Erbenově Polednici však této smyšlence podlehla tak, že nebyla schopná uvažovat. Strach o dítě ji sevřel tak ukrutně, že stejně tak ona svírala své dítě… Od Erbenových balad až po moderní filmové adaptace se ukazuje, že největší hrůza nepochází zvenčí, ale z našeho vlastního nitra, z vlastního strachu.

Polednice chtěla jen to jediné: dítě. A to je přesně ten typ hrůzy, který se z rodičů nikdy nevytratí. Strach o děti. Strach přenášený z generace na generaci. Polednice není postava nadpřirozená, ale spíš psychologická. Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, někde v zádech nás to lehce zamrazí. Jako by právě klika cvakla. A někdo tichý, snědý, tváři divé náhle vstoupil do dveří…

Zdroje: ČSFD, Super, Wikipedie