Možná to doma děláte také. Starý český zvyk je dnes tak trapný, že připomíná scénu z dystopického filmu

Vím, že název igelit není pro tento druh měkčeného plastu zcela správný. Ale protože je obecně vžitý, nemíním na tom nic měnit. Kdybyste dnes přišli k někomu na návštěvu a on měl polovinu obýváku zabalenou v igelitu, asi byste zavolali do Bohnic a rezervovali mu tam lůžko. Ovšem v šedesátkách a v sedmdesátkách byl takový zvyk.

Kdyby se tohle zadání dostalo k někomu jinému než ke mně, možná by si myslel, že je to legrace. Já však patřím k dříve narozeným a pamatuji si jednu událost z dětství, a tou mohu dnešní zadání podpořit.

Luxus pod igelitem

A tak tím možná začnu rovnou. Rodiče někam odjížděli na noc, tak mě odvezli na přespání k příbuzným. Bylo mi asi tak šest let. Zírala jsem, jak měli krásně zařízený dům. U nás doma to bylo spíš takové obyčejné. Vrcholem luxusu byla světlá celočalouněná sedačka s kožešinami (tehdy jsem ani nevěděla, že to je sedačka, my jsme doma říkali gauč) a smetanově bílý vlněný koberec s vysokými smyčkami. A na tom všem položený igelit. A my jako návštěva jsme na tom seděli a po koberci s igelitem chodili.

A protože jsem se jako neposedné dítě stále vrtěla a lezla sem a tam, tak mě hubovali, abych igelit neshrnovala. Na sedačce mi byl hodně nepříjemný, ale chodit po něm bylo něco docela jiného. Tam se vlnil, klouzal a vytvářel dokonce takové malé vzduchové kapsičky, takže se při každém kroku ozýval nějaký zvuk. To však šlo zase na nervy dospělým, takže mě znovu okřikovali.

Všudypřítomná fólie

Už jako dítě jsem byla z igelitové fólie přes půl domácnosti šokovaná a když si to znovu v paměti přehrávám, jsem na tom stejně. A to už je skoro padesát let. Samozřejmě, že se rodiče ptali, proč? Proč něco tak krásného přikrývají. Odpověď byla krátká: „Bylo to drahé, tak aby se to nezničilo.“ Jen nevím, jestli to takhle měli stále, anebo jen kvůli nám. Tenkrát mě taková otázka asi nenapadla. Jinak bych se určitě zeptala, ale na to si nevzpomínám.

Nejspíš byla taková doba, kdy si spousta lidí mohla dovolit čalouněný nábytek koupit jednou za život. Buď chyběly peníze, anebo ho nebyl dostatek v prodejnách. A když už se podařilo sehnat něco pěkného — často po letech čekání — chránilo se to jak státní tajemství. Igelit byl štít, který měl zabránit opotřebení, nehodám s jídlem či nápoji a neposedným dětem. A tak se sedělo na sedačkách, které šustily jako balicí papír. A ještě se na igelit člověk doslova přilepil. Hlavně, že se nic nepoškodilo a neprosedělo. Doma to vypadalo na scénu z dystopického filmu, ale až dnes si uvědomujeme, jak byl zvyk vše obalit trapný.

Zázrak jménem plast

Když po pevném plastu, který nám také připadal jako zázrak, přišel ještě plast měkčený, bylo to až neuvěřitelné. Svačina do školy nám v něm neztvrdla jako v papírovém sáčku. Hodil se vlastně na všechno: na přikrytí koberců, balení potravin i nábytku, na ochranu před mokrem; používal se při skladování, malování, stěhování, v domácnostech, továrnách i prodejnách.

Za nějaký čas se místo do skla začaly do plastu balit i nápoje. Já mám v paměti ovocný sirup a ocet. Později přišla i voda, balená v plastu. Zkrátka postupem času se stal všudypřítomný.

Igelit jako tichý zabiják

Jenže plast, ať pevný nebo měkčený, má i svou temnou stránku. Dnes už víme, že igelitové tašky a sáčky patří k těm největším znečišťovačům oceánů. A že množství mořských živočichů hyne, protože si je pletou s potravou. Plast se ve vodě rozpadá na mikročástice, které se pak dostanou do ryb a následně do našeho organismu. A pak, že jíst ryby je zdravé.

I když do těla se nám plastové mikročástice dostávají i mnoha jinými způsoby. Třeba máčením čajových sáčků, které už se dávno nedělají z papíru, ale také z nějakého druhu plastu.

Čas se fólií zbavit

Materiál, který měl kdysi doma chránit sedačku před opotřebením, dnes ničí planetu v takovém měřítku, které si tehdejší – a možná ani dnešní – hospodyňky nedokáží vůbec představit. A to jsme igelitku na nákup kdysi považovali za poklad. Dokonce jsme je prali, aby byly čisté na příště. Dnes se začínáme vracet k síťovkám.

Myslím si, že jak rychle igelit do našich životů vpadl, tak rychle by měl zase vypadnout. A zůstat jen tam, kde je nezbytně nutný. Možná jsme si s ním místo koberců měli radši přikrýt planetu…

Zdroje: NationalGeographic, Wikipedia, DvojkaRozhlas