Český vynález, který dobyl svět. Zatímco my ho jíme u televize, v zahraničí za něj platí tisíce

Česká kuchyně se může pochlubit řadou vynálezů, o kterých většina z nás ani netuší. Jeden z nich vznikl díky malíři, který měl prostě větší hlad než ostatní. A zatímco my si ho dáváme na Silvestra a bereme ho jako samozřejmost, v zahraničí z tohoto nápadu udělali hotovou gastronomickou revoluci. 

Dnes po něm šílí gurmáni od Kodaně po New York, restaurace za něj inkasují stovky korun a Michelinův průvodce ho doporučuje jako zážitek, který stojí za každou cestu. Jak je možné, že jsme si nechali přerůst vlastní vynález přes hlavu?

Všechno to začalo hladem jednoho umělce

Píše se rok 1916 a v Praze na Národní třídě otevírá mladý podnikavý lahůdkář Jan Paukert svůj obchod. Nabídka je na tehdejší dobu až neuvěřitelně rozmanitá, od francouzských vín přes středomořské ryby až po živé humry, které se vozily vlakem přímo na Wilsonovo nádraží. Zákazníci si pochvalují kvalitu, obchod vzkvétá a do lahůdkářství to nemají daleko hvězdy z blízkého Národního divadla.

Jeden z pravidelných hostů, malíř a operní pěvec Jan rytíř Skramlík, měl trochu jiné představy o svačině. Nechával si z Paukertova obchodu nosit jednohubky do ateliéru, kde tvořil svá rozměrná plátna. Jednohubky mu však připadaly příliš malé, obložené chleby zase moc velké a nepraktické, protože při práci potřeboval jednu ruku volnou. 

Požádal proto přítele Paukerta o něco „tak na dvě tři kousnutí“. Lahůdkář se zamyslel, vzal šikmo seříznutý plátek bílé veky, namazal ho pomazánkou, přidal šunku, sýr, vajíčko a ozdobu. A český obložený chlebíček byl na světě. U Paukerta se brzy začali stavovat Hugo Haas, Lída Baarová, Ema Destinnová, Jiří Voskovec, Jan Werich, dokonce i Jaroslav Seifert. 

A Vlasta Burian, král komiků? Ten miloval Paukertovy chlebíčky natolik, že prý pro své přátele pořádal legendární chlebíčkové hody. Tajemství úspěchu tkvělo v domácí cibulové majonéze.

Pochoutka, která je tu s námi dodnes

Chlebíčky si oblíbil i prezident Masaryk a lahůdkářství na Národní třídě se zařadilo mezi nejslavnější v celé Evropě. Dokonce se musel přikoupit vedlejší dům a přes noc probourat tunel, aby přestěhovali celý provoz bez jediného dne přerušení prodeje. Jenže pak přišla válka a po ní znárodnění. 

V roce 1952 se z Paukertova velkolahůdkářství stala provozovna státního podniku Pramen. Jan Paukert starší zemřel v roce 1972 a chlebíčky? Ty přežily i socialismus, byť v poněkud okleštěné podobě.

Zajímavá je i válečná epizoda, kdy protektorátní předseda vlády Alois Eliáš nechal napustit chlebíčky bakteriemi tyfu a podal je na recepci novinářům kolaborujícím s nacisty. Jeden z nich na následky otravy zemřel a Eliáš byl za svou odbojovou činnost popraven. 

Náš nápad povýšili na umění

Zatímco my Češi bereme chlebíček jako samozřejmost a kupujeme ho v lahůdkářství za pár desítek korun, na druhém konci Evropy z téhož principu vybudovali celou gastronomickou kulturu. Řeč je o dánském smørrebrød, otevřeném sendviči na žitném chlebu, který se v posledních letech stal jedním z nejžhavějších kulinářských trendů na světě.

Stačí vám k němu krajíc chleba, vrstva másla nebo pomazánky a na tom bohatá obloha z masa, ryb, zeleniny a ozdob. Jíte to vidličkou a nožem, není potřeba druhý krajíc navrch. Zní to povědomě? No samozřejmě. Skandinávci ovšem celý koncept dotáhli do dokonalosti. Dánský šéfkuchař Adam Aamann vybudoval v Kodani celé impérium restaurací nesoucích jeho jméno, kde za tři kousky smørrebrød zaplatíte klidně přes tisíc korun. 

Věděli jste, že v Československém kuchařském lexikonu z třicátých let existoval recept na „labužnický chlebíček“ s lanýžovou omáčkou nebo na „sultánský chlebíček“ s humrem? Těžko říct, jak by tyto kreace zabodovaly na našem a jak na zahraničním jídelníčku. 

Dali byste českému chlebíčku šanci ve velké gastronomii, nebo je prostě nejlepší takový, jaký ho známe z lahůdek za rohem? 

Zdroje: apetitonline.cz, expats.cz, tastewise.io