Chtěl natočit obyčejný film o žralokovi. Po natáčení zkolaboval a roky ho pronásledovaly noční můry

Oceán představuje jedno z těch míst na Zemi, které nás naprosto fascinují. Ponořit se pod hladinu působí skoro jako vydat se do jiného světa, kde neplatí stejná pravidla a kromě nesmírných přírodních krás se tam skrývá i vážné nebezpečí.

Není divu, že hlubiny odjakživa fascinovaly i filmaře, kteří v nich vidí obrovský divácký potenciál. Jenže pustit se do takového projektu není pro každého, a dokonce i ti nejlepší z nejlepších mohou dosáhnout na dno svých sil. Své o tom ví i slavný režisér, který si myslel, že jde natáčet úplně obyčejný film, ale na konci z intenzivního vypětí zkolaboval.

Z dovolené noční můra

Královská modř, kam oko jen dohlédne, romantické šumění vln a příjemné osvěžení v horkých letních dnech. Při plánování letních dovolených většina z nás neváhá a sáhne po zájezdu právě někam k nekonečné vodní ploše. Jenže kromě romantiky a odpočinku na nafukovacím lehátku skrývají slané vlny i nebezpečí, o kterém jsme do roku 1975 snad ani nepřemýšleli. Tenkrát totiž ještě celkem neznámý režisér natočil snímek, který změnil náš pohled nejen na letní dovolené, ale na žánr hororu obecně.

Čelisti jsou opravdu výjimečný film. Když pominu vysoké hodnocení diváků i uznalé komentáře kritiků, ve své době to byl naprosto revoluční počin. Najednou se totiž ukázalo, že nebezpečí nemusí číhat v temném lese ani strašidelném domě. Může totiž připlout přímo k přeplněné pláži během pohodového odpoledne. Většina z nás se někdy koupala v moři a dobře zná ten trochu děsivý pocit, kdy pod sebou nevidíme na dno. A Čelisti tento pocit mistrně zhmotnily v opravdový strach.

Spielberg hazardoval se zdravím

Dnes už se o natáčení Čelistí mluví skoro stejně často jako o samotném filmu. A není divu, protože ambicióznímu Spielbergovi bylo tehdy pouhých sedmadvacet let, a přesto trval na tom, že se nebude natáčet v bezpečí filmových studií, ale přímo na otevřeném moři. Dnes sám přiznává, že to byl šílený plán, který sice vyšel, ale úplně zadarmo to nebylo. Vlny neustále měnily polohu lodí, do záběrů vplouvaly cizí plachetnice, kamery promáčela slaná voda a někdy se za celý den nepodařilo natočit jedinou použitelnou scénu.

Největším nepřítelem se ale stal samotný žralok – tedy jeho atrapa. Produkce vyrobila tři robotické modely přezdívané Bruce, jenže ty fungovaly báječně na souši, zatímco slaná voda jim vůbec nesvědčila. Hydraulika selhávala, kovové části korodovaly, gumová kůže nasávala vodu a jeden z modelů se během testování jednoduše potopil ke dnu. Herec Richard Dreyfuss později vzpomínal, že ze štábu neustále slyšel jedinou větu: „Žralok zase nefunguje.“

Problémy se navíc nevyhýbaly ani hercům. Všichni trpěli mořskou nemocí, mezi Richardem Dreyfussem a Robertem Shawem panovalo napětí a Shawův boj s alkoholem vedl k tomu, že některé scény bylo nutné natáčet opakovaně.

Následky si nesl dlouhé roky

Nejhorší následky si však odnesl sám Spielberg. V novém dokumentu k padesátému výročí tohoto ikonického snímku přiznal, že po skončení natáčení prodělal silný záchvat paniky a měl pocit, že dostává infarkt. Ještě dlouhé roky poté ho pronásledovaly noční můry a opakovaně se mu zdálo, že se stále nachází na place a snaží se dokončit film, který se v jeho hlavě nikdy nepodařilo dotočit. Dnes by se podle něj možná mluvilo bez nadsázky o posttraumatické stresové poruše.

Natáčecí plány se tak i kvůli všem těm karambolům protáhly o měsíce a rozpočet se nakonec víc než zdvojnásobil. To by byl i v dnešní době obrovský problém, natož v sedmdesátých letech. A nakonec sice všechno dopadlo obrovským úspěchem, ale Spielberg si nejspíš ponese šrámy na duši do konce života. Myslíte, že to stálo za to?

Zdroje: thetimes.com, people.com, csfd.cz, en.wikipedia.org