Přes 20 let jsme na tenhle český film museli koukat se zavázanýma očima. Komunistům vadil až příliš

Jsou filmy, které zestárnou dřív, než stačíme opustit kino. Existují ovšem i takové, které šanci zestárnout vůbec nedostaly. Za socialismu někdy stačil jediný záběr a režim zpozorněl.

V Československu stačilo, aby se snímek dotkl citlivého – a často i pravdivého – místa tehdejší moci. A šup, už místo do kin putoval rovnou do trezoru. Takové filmy lidé vůbec nesměli vidět.

Trezor nebyl žádný sklad, ale způsob myšlení

Když dnes slyšíme výraz trezorový film, mnozí si představí nějakou zamčenou místnost plnou plechových krabic s filmovými pásy. Jenže skutečný trezor byl někde úplně jinde. Byl v hlavách lidí, kteří rozhodovali, co občan smí vidět. Film nezakazovali proto, že by byl technicky špatný. Zakazovali ho proto, že vyvolával otázky. A otázky byly v totalitě mnohem nebezpečnější než odpovědi.

Hrdina, který nebyl dostatečně vzorný

V trezoru skončil i snímek Zabitá neděle. Patřil k nejodvážnějším českým filmů své doby. Když byl v roce 1969 dokončen, nikdo ještě netušil, že si na něj budou diváci muset počkat dvacet let. Nešlo přitom o žádnou otevřenou politickou agitku ani o výzvu k revoluci. Úplně stačilo, že ukázal člověka takového, jaký skutečně je: unaveného, ztraceného a bez velkých iluzí. A právě to tehdejší režim nesnášel ze všeho nejvíc.

Socialistický člověk měl být především vzorový kus do vitríny. Ne člověk z masa a kostí, ale takový ideální model, který se nikdy neunaví, nikdy nepochybuje, nikdy nebrblá. A hlavně nikdy nemá vlastní názor. Leda by se shodoval s tím oficiálním. Socialistický člověk měl být pracovitý, protože práce nebyla jen povinnost, ale i radost. Měl být skromný, protože touha po něčem navíc byla buržoazní. K tomu měl být optimistický, politicky uvědomělý, bezproblémový a mlčenlivý. Ne hlasitý, ne kritický a ne zvědavý. A musel být kolektivní, protože jednotlivec byl podezřelý už jen tím, že existoval.

Film, co zmizel dřív, než jsme se s ním seznámili

Myslím, že právě fenomén trezorových filmů je mnohem zajímavější než samotný děj. Tenkrát se filmy nezakazovaly proto, že by byly špatné. Byly naopak velmi dobré a pravdivé. A tím se staly nepohodlné. Pravda bývá v každé době tak trochu nebezpečná. Zejména tehdy, když si stát usmyslí, že bude lidem určovat nejen to, co mají dělat, ale dokonce i to, co smějí cítit.

Zabitá neděle nikoho nenabádala k odporu ani nehlásala žádná velká politická hesla. Jen vyprávěla příběh člověka, který není spokojený se svým životem. A i to tehdy stačilo k tomu, aby film zmizel z kin.

Zavíraly se nejen hranice

Rok 1969 nebyl obyčejným rokem. Pražské jaro skončilo pod pásy tanků a země se pomalu nořila do období, kterému se začalo říkat normalizace. Slovo, které zní skoro léčivě, ale ve skutečnosti znamenalo pravý opak. Nenormalizovalo se totiž nic. Jen se lidem začaly postupně zavírat dveře. Někomu do zaměstnání. Jinému na vysokou školu.

A filmařům do kin. Najednou už nestačilo natočit dobrý film. Musel být také správně optimistický, ideově nezávadný, a hlavně nesměl ukazovat, že život bývá někdy prázdný, smutný nebo bezvýchodný. A právě o tom Zabitá neděle je.

Film, který neútočil. Jen říkal pravdu

Na první pohled vlastně nejde o nic převratného. Sledujeme jediný den ze života armádního důstojníka Arnošta, který se bezcílně potuluje městem Josefov. Je unavený, zahořklý, utápí se v alkoholu, neumí navazovat vztahy a stále víc zjišťuje, že mu život protéká mezi prsty. Není to válečný film ani politický manifest.

Pravda jako největší nepřítel totality

Je to spíš psychologická studie člověka, který ztratil směr. Jenže právě to tehdejšímu režimu vadilo. Socialistický hrdina měl být odhodlaný, pracovitý a přesvědčený o správnosti systému. Arnošt nebyl ani jedno z toho. Nebyl vzorem. Byl člověkem. A to bylo zřejmě nebezpečnější než jakákoli otevřená kritika.

Drahomíra Vihanová zaplatila vysokou cenu

Film natočila režisérka Drahomíra Vihanová jako svůj celovečerní debut. Mohla vstoupit mezi nejvýraznější tváře tehdejší československé nové vlny. Jenže místo dalších hraných filmů přišel zákaz. Vihanová se po většinu normalizace musela věnovat především dokumentární tvorbě.

K hraným filmům se mohla vrátit až po roce 1989. Je zvláštní, jak snadno dokáže politika změnit lidský osud. Stačí jediný pokyn a z nadějné režisérky se na dlouhé roky stane autorka, která nesmí dělat to, co umí nejlépe. Pokud jste snímek viděli, co na něj říkáte?

Zdroje: ČSFD, NFA, FilmovýPřehled, KinoTip2