Vzácný film našli náhodou v komunistickém trezoru. Ležel tam 21 let bez povšimnutí

Natočit film v dobách socialismu byl nelehký úkol. Ke klasickým výzvám, kterým filmaři čelí dodnes, se totiž přidala ještě i ideologická rovina. Snímek zkrátka musel odpovídat dobovým názorům vládních těles. Ale ani to, že se natáčení filmu schválilo, vlastně nic neznamenalo. Jako v knize 1984, názory se často měnily. Stopka tak klidně mohla přijít i během natáčení. Podobný je příběh i filmu jednoho z našich nejuznávanějších režisérů, který v trezoru seděl přes 20 let.

Když se sejdou Jiří Menzel s Bohumilem Hrabalem, je zaručeno opravdu kvalitní filmové dílo. Ku příkladu mohou sloužit například Ostře sledované vlaky, které v roce 1968 získaly Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Dnes tuto kolaboraci milujeme, soudruzi však často byli úplně jiného názoru. Jeden z filmů této tvůrčí dvojice tak na dlouhých jednadvacet let skončil v trezoru, ostatně jako jiné zakázané filmy, a skoro se na něj zapomnělo.

Nesourodá směsice

Jedná se o snímek Skřivánci na niti z roku 1969 podle Hrabalovy knižní předlohy s názvem Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Jedná se o příběh partičky brigádníků a skupině vězenkyň pracujících na šrotišti kladenských železáren v 50. letech minulého století. Práce je tvrdá a prostředí nevlídné. A každý z nich má svůj vlastní příběh, jak se do této situace proti vlastní vůli dostal.

Jsou tam například řemeslníci a umělci, kteří přišli o svou živnost. Vězenkyně jsou zas vesměs takzvané „kopečkářky“. Tedy osoby, které se pokusily nelegálně překročit státní hranici. No a nebyl by to Hrabal bez trochu lásky. Hlavní dějovou linií je tak románek jedné z vězněných žen, Jitky (Jitka Zelenohorská), a mladého brigádníka Pavla (Václav Neckář).

Natáčení proběhlo jako po másle

Z dnešního pohledu zní zápletka jistě zajímavě. A zprvu se zřejmě líbila i tehdejším komunistickým pohlavárům. „Film jsme točili a dokončovali ještě za plné podpory tehdejšího vedení kinematografie,“ vzpomínal režisér Jiří Menzel při premiéře filmu v roce 1990. Jenže v posledních stadiích přišla studená sprcha v podobě změny vedení. A tomu novému se Skřivánci na niti nelíbily ani trochu.

„Oficiálně nám důvod nikdo nesdělil, ale z osobních rozhovorů jsem se dozvěděl, že co jsme natočili, není pravda, neodpovídá to realitě,“ vysvětlil Menzel. Dle vlastních slov jen nebyl pochopen a k filmu přistupoval jako k úsměvnému ohlédnutí na padesátá léta. Tuto krutou dekádu doslova nazval chybami dětství. Tento pohled se však zřejmě vedení filmařského svazu nelíbil a snímek tak na dlouhé roky zamířil do trezoru.

Co vlastně vadilo?

I když komise původně film schválila, není pochyb o tom, že šlo o velmi kontroverzní téma. Když postava Důvěrníka (Rudolf Hrušínský) představuje jednotlivé brigádníky, je mezi nimi například i profesor, který se jen nechtěl vzdát západní literatury. U jiných je zase důvodem vyhoštění na šrotiště to, že z náboženských důvodů nechtěli v sobotu chodit do práce.

Jedná se tak o chytře skrytou satiru, která si z tehdejšího režimu nenápadně dělá srandu. Je vlastně s podivem, že tehdejší vláda vůbec dala povolení film natočit.

Úspěch po letech

Skřivánci na niti spatřili světlo světa až po Sametové revoluci. Premiéru měli v roce 1990. A hned po vydání začal snímek sbírat jednu cenu za druhou. Na 40. mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně obdržel hlavní cenu, Zlatého medvěda. Stal se také vítězem čtvrtého ročníku festivalu Finále Plzeň, obdržel Cenu československé filmové kritiky a kameraman Jaromír Šofr vyhrál cenu v kategorii takzvaných trezorových filmů.

Dnes jsou Skřivánci na niti považovány za jeden z nejlepších filmů Jiřího Menzela. A to i navzdory dvěma dekádám pod zámkem. Viděli jste tento zapomenutý klenot?

Zdroje: ČT Art, Wikipedie, Filmový přehled