Felix Slováček otevřel dveře svého domova. Žije jako šlechtic z minulého století s luxusem na každém kroku

Při nahlédnutí do domácností některých známých osobností mi připadá, jako bych listovala interiérovým katalogem. Všechno je dokonalé. Každý polštář leží přesně tam, kde má. Nikde jediná kniha navíc. Bydlení musí vypadat skvěle na sociálních sítích. Tehdy si říkám: „Pěkný dům, ale jakoby bez života.“  

A pak narazím na jiný, který ve mně vyvolá jediné slovo: domov. A přesně tak na mě zapůsobila vila Felixe Slováčka na pražských Vinohradech. Přitáhl mě pocit, že tenhle dům už něco zažil. Z každé místnosti je cítit příběhy lidí, kteří tu prožívali své osudy. Není to jen místo plné luxusu, ale prostor plný vzpomínek.

Interiér jako ve šlechtickém sídle, dům si zařídili k obrazu svému

Felixe Slováčka netřeba představovat. Pro většinu z nás zůstává hlavně hudebním virtuosem. Desítky let hudby, slávy, koncertů. Později ale i afér, které se na něj lepily jako noty na notový papír. V průběhu let se jeho rodinný život pravidelně propíral na titulních stránkách bulváru. Možná víc, než bylo jemu i čtenářům milé. A pak přišel odchod milované dcery Aničky…

Když jsem si prohlížela fotografie jejich domova, napadlo mě, že podobné bydlení vlastně nejde zařídit během několika měsíců. Masivní nábytek, cenné obrazy, starožitnosti, sbírka hudebních nástrojů: nic z toho nevypadá jako věci vybrané podle posledních trendů. Cestu do tohoto domova si zřejmě našla každá z nich v jinou dobu a z jiného důvodu. Možná právě proto interiér nepůsobí jako výstavní síň. Je zabydlený. I když to podle stylu vybavení vypadá, že se ve vile Slováčkových zastavil čas někde v minulém století, každý kousek by mohl vyprávět…

Hudba tu není jen slyšet

Není žádným překvapením, že právě hudba tvoří jednu z nejvýraznějších součástí domu. Nejde jen o klarinet, který má své čestné místo, nebo o sbírku hudebních nástrojů. Atmosféru dotvářejí fotografie z koncertů, gramofonové desky i knihy, které připomínají desítky let na pódiích. Člověk má skoro pocit, že kdyby na chvíli otevřel dveře některého pokoje, uslyší zkoušku orchestru. Je jasné, že hudba je součástí tohoto domova.

Domy mlčí, domovy vyprávějí

Poslední roky nebyly pro Felixe Slováčka jednoduché. Vila je místo, které bývalo svědkem dospívání dětí, radostných oslav, pracovních úspěchů i okamžiků, kdy bylo potřeba najít sílu jít dál. Pamatuje radost i bolest. Tou největší byla ztráta Aničky. Proto člověk vnímá fotografie jinak než dřív. Člověk si na ni vzpomene, jako by tu zůstal její duch. A možná i proto působí dům tak opravdově. Jako domov, který toho musel unést tolik jako jeho majitelé. Domov, který dokáže promluvit i k cizím lidem.

Luxus nemusí být okázalý

Mě samotnou kdysi fascinovalo všechno nové a moderní. Jenže člověk se s věkem a zkušenostmi mění. Dnes se raději zastavím u starého sekretáře než u nejnovější kuchyňské linky. Staré věci totiž připomínají lidi, kterým kdysi patřily. Jako by v sobě uchovávaly jejich příběhy, radosti i strasti či vzpomínky.

Podobně na mě působí i Slováčkův domov. Nesnaží se návštěvníka ohromit luxusem ani dokazovat, kolik stály jednotlivé kusy vybavení. Místo toho z něj vyzařuje něco mnohem cennějšího: opravdové prožitky. Mám pocit, jako by mi tento dům podával ruku na přivítanou. A jako by mi chtěl ukázat, že nic se tu nebudovalo kvůli efektu. Dům vznikal postupně a s každým obdobím života jeho majitelů získával další vrstvu. A proměnil se v živou kroniku.

Domov, který se neřídil trendy

V době, kdy se interiéry mění podle toho, co právě frčí na Instagramu, působí Slováčkova vila téměř jako tichý vzdor. Masivní dřevo, obrazy, starožitný nábytek, hudební nástroje i množství dekorací připomínají spíš šlechtické sídlo než městskou vilu. Přesto to není muzeum. Je to domov. Teplý a lidský. V některých místnostech člověk okamžitě pozná, že se tu slavilo, pracovalo i odpočívalo. A že tenhle dům zažil mnohem víc než jen reprezentativní návštěvy.

V opravdovém domově zůstávají i věci, které by dnešní designér bez váhání vyházel. Jenže právě ony dávají prostoru charakter a duši. Přestože Slováčkova vila je velká a hodnotně zařízená, nepůsobí odtažitě. Člověk nemá pocit, že vstoupil do výstavního salonu. Spíš do domu, který si zachoval vlastní charakter. Místo aby návštěvníka domýšlivě oslňoval, zve ho, aby se na chvíli zastavil. Možná právě proto se na ni člověk nedívá jen očima, ale i srdcem.

Líbí se vám více moderní minimalistické bydlení, anebo domovy, které vyprávějí příběhy svých majitelů?

Zdroje: Tiscali, MediumSeznam, AhaOnline