Češi ji berou jako obyčejnou starou pohádku. Němci si bez ní už přes 60 let neumějí představit Vánoce

Když se u nás před Vánoci otevře televizní program, pohádky člověk skoro přestane počítat. Některé jsme viděli desetkrát, jiné dvacetkrát a není nic zvláštního na tom, když u nich během svátků skončíme znovu. Právě proto nám občas uniká, jak zvláštní život některé československé filmy vedou za hranicemi.

Jeden z nich se zabydlel především v Německu. A ne na pár sezon. Tamní televize se k němu vracejí desítky let a právě kolem Vánoc se objevuje znovu a znovu. Češi tento snímek berou jako obyčejnou pohádku, za hranicemi je z něj skoro náboženství.

Když byl ještě svět rozdělený na dva

Berliner Zeitung jej v přehledu vánočních televizních tradic zařadil mezi staré východoevropské pohádky, které se na německé obrazovky vracejí každý rok. V prosinci 2025 se znovu objevil přímo ve svátečním programu. Přiznám se, že mě na tom baví hlavně jedna věc. Že ho člověk bere jako jednu z několika klasik, které televize vytáhne ze skladu společně s desítkami dalších pohádek. Pro část německého publika, hlavně v bývalém východním Německu, je ale spojený s dětstvím úplně stejně, jako máme my některé filmy spojené se Štědrým večerem.

A reakce diváků někdy znějí, jako kdyby se nejednalo o televizní program, ale o povinnou součást svátků. Když německá autorka Bärbel Beuchler upozornila na další vysílání filmu, pod příspěvkem se podle ní objevovaly například reakce: „To si nesmím nechat ujít.“ A další stručně dodávala: „Ano, to musí být.“

Samozřejmě není možné tvrdit, že bez pohádky odmítne slavit Vánoce celé Německo. Tradice kolem ní je ale skutečná a její kořeny sahají ještě do dob rozdělené země.

Němci si ji zamilovali víc než my

Mluvím o Princezně se zlatou hvězdou natočenou Martinem Fričem v roce 1959.

Dříve to rozhodně nebyl žádný přehlížený film a naše generace ji milovala. Pohádku v českých kinech vidělo více než šest milionů diváků a je jednou z nejoblíbenější československých pohádek. Jenže stáří se na ní podepisuje.

Do kin v tehdejší NDR se dostala v roce 1960 a v prosinci 1961 už ji vysílala východoněmecká televize. Pravidelné návraty postupně udělaly z princezny Lady známou tvář i pro německé děti. A tradice přežila zánik samotné NDR. Ještě o více než šedesát let později se pohádka objevuje ve vánočních programech německých veřejnoprávních stanic. Pro Němce jsou to takové „Tři oříšky pro Popelku.“

Češi ji znají, Němci na ní vyrůstali

Přitom příběh nemá s německými Vánocemi prakticky nic společného. Žádný sníh, stromeček ani Ježíšek. Je tu Lada se zlatou hvězdou na čele, protivný Kazisvět, myší kožíšek, princ Radovan a samozřejmě zámecká kuchyně. Možná i proto pro nás není ničím významná. Je to pohádka, která vznikla jako volná adaptace lidové pohádky zachycené Boženou Němcovou.

Velkou roli v německé oblibě nejspíš sehrál i jednoduchý fakt, že film dorazil do NDR poměrně brzy a tamní děti s ním vyrůstaly. Dnešní senioři ho tak znají od dětství a další generace jej dostávaly prostřednictvím opakovaného televizního vysílání. Podobně jako u nás příběh Popelky.

Její hlavní role vznikla vlastně náhodou

Marie Kyselková původně vůbec neměla hrát Ladu. Česká televize uvádí, že titulní roli měla získat Miriam Hynková. Když však onemocněla, Martin Frič obsadil Kyselkovou, pro kterou původně plánoval jen malou epizodní postavu. Nakonec právě tahle náhoda rozhodla o roli, se kterou si ji dodnes spojují celé generace. A i když u nás ji mladší generace už tolik nesledují, Němci na ni rozhodně nezapomněli.

Když se pohádka o Vánocích vrací na jejich obrazovky, není to náhoda a jen snaha pustit něco z levnější zahraniční tvorby. Je to kus televizní nostalgie, která se dědí podobně jako jiné rodinné zvyky.

U nás možná při pohledu do programu řekneme: „Princezna se zlatou hvězdou? Tu už přece znám.“ V Německu je ale stále na vrcholu svých sil. Jak to máte vy? Máte nějakou jinou pohádku, kterou si musíte pustit každý rok?

Zdroje: berliner-kurier.de, prominentimostblog.com, ceskatelevize.cz, berliner-zeitung.de, nfa.cz