„Dětem televizi nijak neomezuju, věřím, že poznají, na co mají koukat,“ rodiče stále častěji upřednostňují před neustálými zákazy volnost

Pamatuju si, že když jsme byli malí, rodiče většinou neřešili každou minutu strávenou před televizí. Některé pořady byly pro děti, jiné pro dospělé a po večerníčku se šlo spát. Dnes je všechno složitější. Televize nabízí Netflix, YouTube a další aplikace a dítě si během několika sekund může pustit pohádku, dokument, ale klidně také horor, který by mu dříve nikdo večer nevysílal.

Právě proto mě zaujala debata rodičů, kteří jdou trochu opačným směrem. Místo hlídání každé minuty dávají dětem větší volnost a sledují spíš to, jestli kvůli obrazovce nezanedbávají školu, pohyb nebo spánek.

Jedna matka na Redditu například popsala, že její děti nemají tablet a televizi jim časově prakticky neomezuje. „Nikdy jsem neměla pevně stanovený limit času u televize,“ napsala. Zároveň ale dodala podstatnou věc. Dost pečlivě kontroluje, co děti sledují.

Méně zákazů neznamená žádná pravidla

Data přitom neukazují, že by rodiče obrazovky přestali řešit. Pew Research Center zjistil, že 86 procent rodičů mladších dětí nějaká pravidla používá, jen pětina je ale dokáže dodržovat vždy. S věkem se navíc omezení přirozeně zmírňují. Dlouhodobý americký výzkum zachytil u dospívajících výrazný růst rodin s nízkou mírou zákazů. Je to vlastně logické. Čím je dítě starší, tím víc odpovědnosti postupně přebírá samo.

Úplně pustit kontrolu ale odborníci nedoporučují. Americká pediatrická akademie upozorňuje, že není vhodné soustředit se jen na počet minut. Důležitá je kvalita obsahu, věk dítěte a také to, co obrazovka vytlačuje ze života. Něco jiného je společný rodinný film a něco jiného několik hodin automaticky přehrávaných videí. Takže o větu: „věřím, že poznají, na co mají koukat,“ se nejde tak úplně opřít. 

Rodič by měl vědět, co dítě sleduje

Právě to bych osobně považoval za nejdůležitější. Nemusíte stát dítěti za zády a kontrolovat každou scénu, měli byste ale přibližně vědět, co si pouští. Britský Ofcom zjistil, že zhruba třetině rodičů připadá obtížné množství času jejich dítěte u obrazovek kontrolovat. Evropská data navíc ukazují, že rodiče skutečný čas často podhodnocují. Teenageři během školního dne uváděli průměrně 4,5 hodiny, zatímco rodiče odhadovali jen 3,4 hodiny. Volnost tedy může fungovat. Neměla by z ní ale být úplná slepota.

Horor může dítě pronásledovat i po vypnutí televize

Obzvlášť opatrný bych byl u strašidelného obsahu. Dítě může tvrdit, že se vůbec nebojí, a problém přijde až večer v posteli.

Z výzkumů ale jasně vyplývá jedno. Vliv strašidelných filmů na děti je obecně nízký. Nicméně děti mladší deseti let mohou být výrazně citlivější. Některé děti po děsivých scénách nechtějí spát samy, mají noční můry nebo na konkrétní vjem nemohou dlouho přestat myslet. To samozřejmě neznamená, že po jedné hororové scéně musíte televizi vytáhnout ze zásuvky. Americká pediatrická akademie doporučuje něco mnohem jednoduššího: mluvit s dítětem.

Zeptat se, co vidělo, jestli ho něco vyděsilo a co mu přišlo nepříjemné. Pokud chce dítě vidět strašidelný film, může být lepší podívat se společně a jednotlivé scény mu vysvětlit. Pomáhá třeba připomenout, že příšera je herec v masce a krev na obrazovce není skutečná.

Samotný zákaz mediální gramotnost nenaučí

A právě tady má volnější přístup jednu výhodu. Dítě se jednou stejně dostane do věku, kdy rodič nebude stát vedle něj. Pokud se do té doby naučilo pouze to, že určitý obsah „nesmí“, nemusí vůbec rozumět tomu proč.

Výzkumy rozlišují tvrdé omezování a takzvanou aktivní mediaci, kdy rodič o obsahu s dítětem mluví. Velká metaanalýza ukázala, že omezení dokáže lépe snížit samotný čas strávený u médií, zatímco rozhovor a společné sledování mohou účinněji snižovat některá rizika spojená s obsahem. Možná tedy není nutné vybírat mezi dvěma extrémy. Buď dítěti všechno zakázat, nebo zapnout televizi a už se nikdy nezeptat, na co se dívá.

Já bych šel spíš prostřední cestou. Nehlídat každou minutu se stopkami, ale vědět, co se doma sleduje. Občas si sednout vedle dítěte a zeptat se, co ho baví. Protože samostatně poznat, na co už mám a na co ještě ne, je schopnost, kterou se dítě také musí někde naučit.

Jak to máte vy, hlídáte své děti, popřípadě hlídali jste, co sledují?

Zdroje: reddit.com, aap.org, ofcom.org.uk, pewresearch,org