Z kdysi vysmívané CRT televize je poklad. Některé kusy stojí až 100 tisíc korun

Zabíraly půlku obýváku, vážily jako malý trezor a při zapnutí se v nich cosi rozbzučelo. Přesto po nich dnes lidé prahnou a jsou ochotni za ně vysolit částky, za které by si pořídili zbrusu nový 4K televizor. Někdejší nepotřebné kraksny se z půd a sklepů přesouvají rovnou do inzerátů s překvapivými cenovkami. 

Kdo vyrůstal v devadesátkách nebo dřív, ten na ni jen tak nezapomene. Ta mohutná, dozadu vypouklá bedna s vybouleným sklem, která zabírala tolik místa, že se kolem ní v menším panelákovém pokoji skoro nedalo projít. Jenže přesně tahle bedna byla dlouhé desetiletí středobodem domácí zábavy. 

Rodina se kolem ní shromažďovala na Večerníček, na dlouho očekávaný film nebo třeba na silvestrovský přenos. Zmáčkli jste tlačítko a pak jste pár vteřin čekali, než se obrazovka uráčila rozsvítit. Nejdřív naskočil jen mdlý obrys, potom barvy a nakonec dorazil plný obraz. 

Značka Tesla, konkrétně závod Tesla Orava, byla v podstatě jediným tuzemským výrobcem televizorů, a tak modely jako Color 416 nebo Oravan znal v osmdesátých letech snad každý. Barevná Tesla Color stála kolem 15 500 korun, což bylo při tehdejším průměrném platu opravdu dost. Kdo ji měl, byl králem ulice. 

A pokud jste na barevnou verzi neměli, posloužil černobílý Neptun nebo dovezený sovětský Rubín.

Dnes je hledají jako jehlu v kupce sena

Pak přišla revoluce, ne ta sametová, ale technologická. Kolem roku 2005 začaly plazmové a LCD televizory vytlačovat staré CRT bedny z obýváků opravdu rychle. Najednou si každý pořídil tenkou placku na zeď a tu starou, dvacetikilovou příšeru odnesl do sběrného dvora, přičemž za její ekologickou likvidaci ještě musel zaplatit.

Kdo však televizi nevyhodil, ukazuje se to teď jako chytrý tah. Protože zatímco většina světa staré bedny ničila a vyhazovala, nabídka klesala. A poptávka? Ta naopak začala růst. 

Proč by za to člověk platil tolik?

Hlavním motorem celého šílenství kolem starých televizí nejsou důchodci ani sběratelé starožitností, ale hráči videoher. Konkrétně ti, kteří si chtějí zahrát staré konzolové hry tak, jak to jejich tvůrci zamýšleli. A to nejde jinak než na CRT. 

Klasické konzole jako Nintendo Entertainment System, Sega Mega Drive nebo první PlayStation byly navrženy pro zobrazení právě na těchto obrazovkách. Grafici, kteří kreslili pixelové postavičky a prostředí, se opírali o to, jak CRT obrazovka obraz zpracuje. Na moderním LCD nebo OLED displeji tak tytéž hry vypadají nekvalitně.

Když vám přestane fungovat pistolka

A pak je tu ještě jedna zábavná věc. Pamatujete na Duck Hunt pro Nintendo? Tu hru, kde jste stříleli na kachny plastovou pistolkou? Tahle pistolka, takzvaný NES Zapper, funguje výhradně na CRT televizorech a na moderním displeji je úplně k ničemu. 

Celý trik spočíval v tom, že pistolka ve skutečnosti nic nevystřelila. Bylo to jen jednoduché světelné čidlo, které snímalo záblesky fosforu na obrazovce v přesně načasovaných intervalech. Moderní displeje tyto záblesky neprodukují, takže Zapper nemá co číst.

Ceny dokáží překvapit

Kolik taková stará bedna vlastně stojí? To záleží na modelu. Běžný CRT televizor, třeba Sony Trinitron, se na zahraničních bazarech prodává za částky odpovídající tisícům až nižším desetitisícům korun. Ale pokud chcete profesionální variantu, jakou používala televizní studia, tedy modely řady Sony PVM nebo BVM, připravte se na úplně jiné cifry. 

Za zachovalý dvacetipalcový PVM monitor si na eBay prodávající přijde na 50 až 100 tisíc korun. V České republice se staré Tesly mezi sběrateli prodávají za nižší tisíce, zajímavější modely o něco dráž. Ale opravdový poklad představují japonské monitory, které se u nás občas vynoří v inzerátech, a za ty si prodejci klidně řeknou i kolem 30 tisíc korun.

A co vy? Máte ještě doma starou CRT televizi, nebo jste ji už dávno odvezli? 

Zdroje: thegamer.com, howtogeek.com, computercity.com, cs.wikipedia.org