Senátor navrhl severskou metodu k výběrů poplatků za TV: „Všichni bez rozdílu odevzdají procento z platu.“
Sledovat v Google Zprávách
Poplatková válka pokračuje. Mela, jaká se strhla kolem televizních a rozhlasových poplatků, snad nemá obdoby. Česko se už měsíce dohaduje o tom, jak vlastně platit za veřejnoprávní média. Sotva se veřejnost loni smířila s navýšením koncesionářských poplatků, už se strany dohadují o dalších změnách.
Vláda říká, že by poplatky měly skončit. Jenže nový, spravedlivý a transparentní systém zatím nikdo pořádně nevymyslel. A už vůbec ne takový, na němž by se strany dokázaly dohodnout.
Zase ty poplatky… Nejde náhodou o víc?
Jedni by poplatky nejraději zrušili úplně, druzí je brání jako záruku nezávislosti veřejnoprávních médií. A mezi tím stojí běžný člověk, který už pomalu neví, jestli bude platit jen za televizi nebo také dostane jednoho dne předpis daně ze vzduchu. Proč se má rušit systém, který funguje sto let? Vždyť domácnosti utáhnou i loňské padesátikorunové zvýšení.
Jedná se ještě vůbec o poplatky? Jestli jde o to, jak média kontrolovat v hospodaření, není to zapotřebí řešit změnou poplatků, ale kontrolními mechanismy. Jestli jde o jejich nezávislost, určeme pravidla jejich ochrany. Měnit celý systém jen proto, že se změnil politický vítr, nemusí být vždycky tím nejlepším řešením.
Okopírovat severské země?
Nyní do debaty o poplatcích přispěl i senátor David Smoljak. Ten prohlásil, že by netrval na jejich zachování, pokud by je nahradil severský model přímé platby od občanů. Podle něj by byl dokonce spravedlivější. Lidé by přispívali podle výše svých příjmů. Ve Švédsku se klasické koncesionářské poplatky nehradí už od roku 2019, ale vybírají se formou daně. Ta je však zastropovaná částkou, která odpovídá 2800 Kč. Takže ani lidé s vysokými příjmy neplatí žádné závratné sumy.
Peníze navíc nekončí ve státním rozpočtu. Směřují do samostatného fondu, jenž je určený výhradně pro veřejnoprávní média. Právě tím se systém snaží zachovat jejich nezávislost. Podobnou cestou se vydalo i Finsko, a to už v roce 2013. I tam směřují peníze k veřejnoprávní společnosti. Jenže tento systém vznikal dlouhé roky a opírá se o vysokou důvěru občanů ve stát a veřejné instituce. O čemž se u nás moc hovořit nedá.
Švédsko není Šumperk
A právě tady začíná česká část příběhu. Přenést severský model do českých podmínek není totéž jako přivézt si z dovolené švédský suvenýr. Nestačí říct: „tam to funguje, tak to bude fungovat i u nás.“ Tento severský systém má své výhody. Jednak by odpadlo složité zjišťování, kdo vlastní přijímač, kdo má internet a kdo televizi vůbec nesleduje. Jednodušší by byla i administrativa a lidé s nižšími příjmy by odváděli méně.
Jenže jsou tu i sporné body. Každá nová daň budí nedůvěru. Mnoho lidí by ji vnímalo jako další položku na výplatní pásce, i kdyby ve výsledku zaplatili méně. Další obavou je, zda by se i přes zvláštní fond časem neobjevily politické tlaky na využití těchto peněz jiným způsobem.
České řešení zatím nemá svého autora
Laik nemůže poznat, co se vlastně za takovou tahanicí o poplatky za veřejnoprávní média skrývá. A to v něm právě vyvolává nedůvěru. Proč věnovat tolik pozornosti něčemu, co přežilo první republiku, socialismus i sametovou revoluci? Neměli by se zákonodárci věnovat spíš něčemu, co se nám rozpadá pod rukama? Když se nekonečně dlouho přetřásají poplatky, nezbývá čas na řešení mnohem zásadnějších systémových neduhů. Vždyť skutečné nefunkční sektory stojí v koutě a čekají, až si jich někdo všimne. Spousta z nich by si určitě zasloužila urgentní péči.
Existuje vůbec optimální řešení?
Severské země mají jednu výhodu: stabilní systém, který se nemění podle toho, kdo zrovna sedí ve vládě. To je základní kámen ideálního řešení i pro Česko. Protože měnit pravidla každé volební období je nejspíš nejdražší ze všeho.
Smoljakův návrh je jedna z variant, která se v debatách objevila. Zatím neprošla ani není ve fázi schvalování. Je to spíš inspirace než hotové řešení. Avšak v některých zemích funguje.
Nápad laika, který vidí věc jen zvenčí
Veřejnoprávní média jsou služba, která potřebuje stabilní financování. Poplatky – ať už se nám líbí nebo ne – fungují. Platební morálka je vysoká, systém je jednoduchý a předvídatelný. Proč je tedy nenechat běžet, dokud nebude připravený nový, promyšlený a většinově přijatelný model. Ne ten, který se líbí jedné straně. Ne ten, který vznikne ve spěchu. Ale takový, který bude férový pro občany a stabilní pro média. Jaký je váš názor na hrazení poplatků za veřejnoprávní služby?
