Smutek se rozšířil po celém Česku: Nejoblíbenější pořad historie zmizel bez náhrady a už se nikdy nevrátí

Takových pořadů je nepřeberné množství. Změnila se doba, společnost, přibylo mnoho televizních stanic a do našich obýváků se nahrnuly zahraniční formáty. To všechno ovlivnilo současnou programovou skladbu. A tak se stalo, že některé staré pořady docela zmizely jako mlha nad Vltavou, jiné se krčí v archivech a další se občas mihnou na obrazovce v repríze.

Abychom si některé z nich připomenuli, musíme vykročit na malý výlet do televizního pravěku. Do časů, kdy měla obrazovka jen tři barvy: černou, bílou a socialisticky šedou. A přesto jsme u televizoru seděli jako přikovaní. Ale možná jen proto, že nic jiného nebylo.

Výlet za pořady, co ztratily smysl

Pojďme se poohlédnout po pořadech, které už nikdy neuvidíme, anebo v úplně jiné podobě. Nemohu přejít televizní estrády. Ty bývaly za dob socialistického Československa pravidelnou součástí televizní nabídky. Mladší generace už možná ani neví, co výraz estráda znamená.

Šlo o zábavné pořady, které byly směsicí mluveného slova, humorných scének, zpěvu a tance; své místo si tu našli i artisté a kouzelníci. A mezi tím vším dva konferenciéři, kteří se snažili udržet pořad pohromadě.

Estrády: zábava nebo jen kulisa doby?

Estráda byla vlastně takovou televizní verzí dřívějšího barového kabaretu, jen bez cigaretového dýmu a dobové atmosféry. Patřily sem pořady jako Kabaret U dobré pohody, Abeceda, Televarieté nebo východoněmecký Ein Kessel Buntes. Ty už by dnes asi působily naivně, ale tehdy měly zvláštní kouzlo.

Bývaly to časy, kdy se u televizorů scházely celé rodiny: možná proto, že je to bavilo, možná proto, že jiná možnost nebyla. Mně ta pestrost vyhovovala, ale kdo ví, jestli ostatní neseděli u obrazovky jen proto, že neměli nic jiného na práci.

Dětství mezi Večerníčkem a hřištěm

Dětských pořadů bylo tehdy jako šafránu. Pohádky ano, ale zdaleka ne v takovém množství jako dnes. Byl tu Večerníček, nedělní Studio Kamarád, jehož předchůdcem byla Štěpánka Haničincová s čertíkem Bertíkem; název tohoto pořadu už mi paměť odmítá vydat. A pak velká pohádka po nedělním obědě. Málo, ale naše. A upřímně – my děti jsme u televize stejně moc neseděly. Víc nás lákaly hry venku s kamarády, to bylo zajímavější.

Kromě pohádek se vysílaly i další dětské pořady. Takové napůl zábavné, napůl výchovné. Vzpomínám třeba na pionýrské magazíny jako Vlaštovka, Magion či Vega. Pro mládež existoval Televizní klub mladých.

Dnes mají děti vlastní televizní kanály, ať už české nebo zahraniční. Jen nevím, jestli tehdejší pohádky a příběhy nebyly náhodou hezčí. A možná ani vědět nechci. Ale řekla bych, že v dětských pořadech chybí původní česká tvorba. Naše animované pohádky, ať už kreslené nebo loutkové, byly jedinečné. Ale chápu, že digitální technologie to všechno bez milosti převálcovaly.

Nejoblíbenější pořad historie zmizel bez náhrady

Mnoho pořadů, i když v jiné formě, stále přežívá. Co však z programové nabídky zcela vymizelo navždy, jsou armádní pořady. Tehdy to byla pevná součást programové skladby.

Například publicistický magazín o československé armádě s názvem Kompas. Ten v období normalizace vysílala redakce brannosti a byl jedním z nejoblíbenějších pořadů Čechů v historii, jelikož nic podobného tenkrát neexistovalo. Další vojenské magazíny ve spolupráci se Svazarmem přinášely krátké reportáže ze života příslušníků ČSLA: o vojenských cvičeních, leteckých dnech, manévrech Varšavské smlouvy.

Šlo o pořady, které zdůrazňovaly význam armády v tehdejší společnosti, doplněné krátkými filmy o technice, výcviku a mírové roli naší armády. Člověk měl někdy pocit, že po skončení pořadu by měl automaticky nastoupit na cvičák. Po sametové revoluci a zejména tehdy, když byla zrušena povinná vojenská služba, tyto pořady z obrazovky zmizely stejně tak rychle jako kasárna z mapy. Jisté je, že se podobné pořady v dnešní době už nikdy nevrátí.

Zdroje: Wikipedie, RetroInStory, ČeskáTelevize