Titanic je proti tomu nic: Tenhle film podle skutečné události rozpláče děti, rodiče i prarodiče najednou

Titanic rozplakal celou generaci a vysloužil si několik Oscarů. Schindlerův seznam se dodnes řadí mezi nejsilnější filmové zážitky v historii. Jenže ani jeden z nich nesebere dech tak spolehlivě jako tenhle snímek, u kterého pláčou děti, jejich rodiče i prarodiče najednou. 

Snad každý z nás má v zásobě film, u kterého se přistihl, že si otírá oči a opatrně se kolem sebe rozhlíží, zda to někdo viděl. Pro někoho je to potápějící se Titanic, pro jiného poslední záběry ze Schindlerova seznamu. Avšak filmy se psy dokáží rozbrečet diváky spolehlivěji než cokoliv jiného a nedokáže jim odolat prakticky nic.

Titanic sebral jedenáct Oscarů, tohle sebere kapesníky celé rodině

James Cameron natočil film, který rozplakal celou generaci a Kate Winslet s Leonardem DiCapriem odvedli výkony, které doteď vyzdvihuje nejeden divák. Jenže Titanic stojí na příběhu dvou lidí, jejich rozhodnutích a jejich osudu. Divák sleduje postavy, kterým rozumí, protože sám je člověk a lidské příběhy zná.

Příběh věrného psa je o to smutnější. Pes nechápe smrt, nechápe ztrátu, nechápe, proč se jeho člověk jednoho dne už nevrátil. Psí nevědomost je obvykle to nejbolestivější, co vám může filmové plátno nabídnout, protože člověk po čase ztrátu přijme a jde dál, ale pes jenom čeká a čeká, dokud není po všem.

Devět let na stejném místě

Hačikó byl skutečný pes, japonský Akita Inu narozený v roce 1923. Jeho pán, profesor Ueno, ho každé ráno doprovázel na tokijské nádraží Shibuya a Hačikó se tam každý večer vracel, aby ho přivítal z práce. Byl to takový jejich rituál, který si oba zvykli dodržovat, bez ohledu na počasí nebo jejich náladu.

V roce 1925 však profesor na pracovišti zemřel a domů se už nikdy nevrátil. Hačikó o tom nevěděl, nebo možná věděl, ale odmítal to přijmout. Každý den se vracel na nástupiště, sedal si na své místo a čekal na vlak, ze kterého jeho pán nikdy nevystoupil, a tohle opakoval bezmála deset let, dokud v roce 1935 sám nezemřel. 

Japonsko se o jeho příběhu dozvědělo v roce 1932, kdy o něm vyšel článek v tokijských novinách. Přes noc se z přehlíženého starého psa stala národní legenda. Lidé přicházeli na nádraží jen proto, aby ho spatřili. Prodavači, kteří ho dříve vyháněli, mu začali nosit jídlo a v roce 1934 mu před nádražím postavili bronzovou sochu. Hačikó byl u slavnostního odhalení osobně přítomen a seděl u toho na svém obvyklém místě.

Akita Inu si Richarda Gera nevšímal tři dny

Americká filmová adaptace z roku 2009 v režii Lasse Hallströma přesunula příběh do současné Ameriky a do hlavní role obsadila Richarda Gera. Film se natáčel na Rhode Islandu a částečně v Japonsku a stal se jedním z nejdojemnějších snímků posledních dvou dekád.

Richard Gere po natáčení přiznal, že získat si důvěru psů plemene Akita Inu mu zabralo tři celé dny a zpočátku mu bylo dokonce doporučeno neudržovat s nimi oční kontakt. Zajímavostí je, že štěně Hačika ve filmu nepředstavuje Akita Inu, ale Shiba Inu, tedy nejmenší japonské plemeno, protože štěně Akity by v záběrech působilo příliš mohutně.

Po uvedení filmu se v médiích objevilo varování, ať si lidé Akitu nekupují jen proto, že je film dojal. Toto plemeno je svébytné, tvrdohlavé a rozhodně ne vhodné pro nezkušené majitele. Přesně stejný problém nastal po Sto a jednom dalmatinu, kdy lidé kupovali dalmatiny z rozmaru a pak nevěděli, co si s nimi počít.

Herec hraje, pes ne

Poprvé jsem Hačika viděla pozdě večer v televizi a naivně jsem si myslela, že to bude klidný rodinný film na dobré spaní. Skončila jsem s balením papírových kapesníků v ruce a neschopností cokoliv říct dalších deset minut. A nebyla jsem sama, jak jsem záhy zjistila z komentářů pod filmem.

Co vy, viděli jste film Hačikó – příběh psa a dohnal vás k pláči? Napište nám to do komentářů.

Zdroje: csfd.cz, medium.seznam.cz, csfd.cz