Přes 40 let bavil celý český národ. Sám přitom bojoval o to, aby vůbec zvládl další den

Česká televize i filmová plátna ho znají desítky let. Rozesmíval miliony diváků a kolegové z branže o něm mluví s obdivem, který hraničí s posvátnou úctou. Jenže ne všechno je takové, jaké se na první pohled zdá. 

Tenhle příběh má ale nakonec překvapivé vyústění.

Talent, který bral dech

Herec, o kterém budeme dnes mluvit, vystudoval konzervatoř v Brně a poté zamířil na pražskou DAMU. Ještě během studií nastoupil do jednoho z nejznámějších pražských divadel, kde dostal příležitost zahrát si dokonce shakespearovského Romea. 

Už tenkrát bylo lidem v sále jasné, že před nimi stojí někdo mimořádný, někdo, kdo dokáže jedním výrazem obličeje říct víc než celá stránka textu. A také někdo, kdo měl ve zvyku po představení pořádně slavit. Ale to tehdy ještě nikoho neznepokojovalo.

Největší popularitu mu přinesla spolupráce s hereckým kolegou, se kterým vytvořili dvojici, jež dodnes patří k tomu nejlepšímu, co česká televizní zábava nabídla. Jejich společné scénky zná snad každý, kdo v téhle zemi vyrostl. Tihle dva spolu fungovali tak dokonale a přirozeně, až se občas zdálo, že si navzájem čtou myšlenky. 

Vedle komedie ale náš herec postupně dokazoval, že zvládne i vážné, dramatické role.

Kdy přestane být pití zábavné?

Umělec, který si rád dopřeje sklenku, bývá označován za bohéma, za živelnou povahu, za někoho, kdo se nebojí žít. Jenže existuje tenká hranice mezi tím, kdy je člověk jen společenský, a chvílí, kdy v pití začne hledat únikovou cestu. U herce, jehož příběh tu rozplétáme, se tahle hranice začala posouvat tak nenápadně, že si toho zpočátku nevšiml on sám ani jeho nejbližší.

Problémy přicházely po kapkách, ale nabíraly na intenzitě. Nejdřív to byly drobné excesy v šatnách, které kolegové přešli mávnutím ruky. Potom rušená představení. Pak nedostavení se na zkoušky bez jakékoli omluvy. Postupem času přišel o místo v několika divadlech, a to včetně angažmá, o kterém většina českých herců celý život sní. 

Myslím, že tohle je důležitý detail. Člověk s takovým nadáním nepřijde o práci proto, že by neuměl hrát. Přijde o ni proto, že mu někde cestou přerostl přes hlavu problém, na který sám nestačí.

Komik a čtyřnásobný držitel Českého lva

Řeč je o Oldřichu Kaiserovi, narozeném roku 1955 v Liberci, partnerovi Jiřího Lábuse v nesmrtelných televizních skečích a člověku, který za svou kariéru nasbíral čtyři České lvy. Jenže také o muži, který se potýkal s alkoholovou závislostí.

Jeho manželství s herečkou Naďou Konvalinkovou trvalo čtvrtstoletí. Konvalinková je žena, která o Kaiserovi v rozhovorech mluví s neskrývaným obdivem i po rozvodu. Ale i ta nejtrpělivější partnerka má své limity. Po pětadvaceti letech společného života řekla dost. 

Pro Kaisera to měl být budíček, ten moment, kdy se člověk zastaví a řekne si, že takhle už to dál nejde. Místo toho se ale situace ještě zhoršila. Následovaly opakované pobyty v léčebnách, ze kterých předčasně odcházel. Nechyběly ani veřejné průšvihy, které končily na titulních stranách bulváru. 

A především jedno nechvalně proslulé představení na jihu Čech, kde musel organizátor po dvaceti minutách stáhnout oponu, protože herec nebyl schopen pokračovat.

Proč o tom píšu?

Mohl bych říct, že proto, abych upozornila na problém alkoholismu v Česku. A byla by to pravda. Žijeme v zemi, kde se ročně vypije tolik piva, že bychom jím mohli naplnit menší přehradu, a kde se závislost často přehlíží.

Stačí se podívat na seznam českých umělců, které alkohol připravil o kariéru nebo o život, ať už je to Vladimír Menšík, anebo Iveta Bartošová. Pokaždé, když některé z těchto jmen zmíním před lidmi mé generace, vidím v jejich očích stejný výraz. Je v něm směs lítosti a bezmocného pokrčení rameny. 

Jako by se s tím nedalo nic dělat. Ale ono se dá. Kaiserův příběh je toho důkazem.

Žena, která jej opět zvedla ze dna

V životě Oldřicha Kaisera se v určitém momentu objevila písničkářka Dáša Vokatá. Jejich vztah dal Kaiserovi pevný bod, záchytné lano, které předtím v životě postrádal. Neříkám, že to bylo jednoduché nebo že šlo všechno hladce ze dne na den. Ale postupně se z herce, kterého filmaři odmítali obsazovat, protože se na něj nemohli spolehnout, stal zase profesionál, se kterým chtěl opět pracovat každý režisér. 

Který Kaiserův film nebo scénka ve vás zanechaly nejhlubší stopu? Napište nám do komentářů.

Zdroje: blesk.cz, kvety.cz, extra.cz, cnn.iprima.cz