Váš oblíbenec může brzy zmlknout. 25 českých stanic bojuje o přežití

Jsou chvíle, kdy člověk zapne rádio jen proto, aby nebyl doma sám. A lidé na nočních směnách si rovněž rádi připomenou, že svět venku ještě existuje. Když se pak dozví, že z 25 stanic by jich mohlo přežít jen šest, nevěří. A říkají si: To už jsme tak bohatá země, že si můžeme dovolit být kulturně chudí?

Člověk si myslí, že rádio je věčné. Že prostě vždycky bude. Stejně jako ranní káva a večerní únava. A pak se v médiích rozjedou titulky: v jedněch píší o možném zrušení až devatenácti stanic, v druhých připomínají, že rozpočet je napnutý jako struna na base. Další zdroj přidává, že politici se nemohou shodnout, kdo má vlastně platit účty. A někteří varují, že by mohly zmlknout i regiony.

Když se začne škrtat

V téhle zemi máme zvláštní talent. Když se nedaří, nezačneme u věcí, které jsou opravdu zbytečné. Začneme u těch, které drží společnost pohromadě. A tak se znovu a znovu vracíme k otázce: Potřebujeme opravdu tolik rozhlasových stanic? Někteří diskutující, kteří se k tématu vyjadřují na sociálních sítích, píší, že ne. Druzí připomínají, že regionální vysílání je luxus. A jiní dodávají, že děti mají YouTube a Déčko, tak proč by ještě potřebovali Rádio Junior.

Je v tom divná logika. Jako kdybychom řekli, že nepotřebujeme knihovny, protože máme internet. Nebo parky, protože máme klimatizaci. Každý z nás k tomu může říct svoje, ale když nevidíme do celé problematiky a jsme jen uživatelé, těžko situaci hodnotit. Teď to ale vypadá, že rádiu jde o krk; a to už tu párkrát bylo… A člověk si najednou uvědomí, jak cenné je to, co považoval za samozřejmé. Možná to má i cenu svobody.

„Jestliže něco potřebujeme, tak svobodu médií a svobodu slova,“ uvedl Josef Středula.

Utichající regiony

Objevují se i názory, že v době online platforem jsou regiony zbytečné. Když se informace o možném rušení regionálních stanic objevily, ozvala se vlna reakcí. Lidé psali, že bez regionálního vysílání přijdou o jediné médium, které mluví o jejich světě.

Ne o světě kdekoli jinde, ale o tom, kde se v jejich oblasti opravuje most, kde se koná pouť, kde jsou uzavírky na silnicích a kde starosta zase zapomněl, že sliby jsou chyby. Regionální rozhlas je něco jako soused, který ví, jaké je počasí u vás, a ne v Praze. A když takový soused zmlkne, zjistíte, že vám chybí víc, než jste čekali.

Děti, senioři a další nepotřební

Z návrhů, které se v poslední době dostaly na veřejnost, vyplývá, že by jako první padly stanice pro děti, seniory, dospívající generaci a sportovní fanoušky. Rádio Junior? Děti mají tablety. Pohoda? Proč mít stanici pro seniory, když… no, raději nedomýšlet. Přinejmenším mají nostalgii. Wave? Mladí mají Spotify. Sport? Fanoušci mají hospodu. Zbyl vlastně vůbec někdo…?

Politika, která slyší jen sama sebe

ČT24 přinesla nedávno debatu, kde se politici přeli o tom, kdo za situaci může. Jako vždy jedni svalovali vinu na druhé. První říkali, že rozhlas má šetřit. Druzí, že stát má přidat. A třetí, že by se měla změnit celá koncepce veřejné služby. A zatímco se politici dohadují, rozhlas počítá. A zdá se, že matematika je neúprosná. Jenže společnost není tabulka v Excelu. Je to organismus. A když mu vezmete hlasivky, začne se dusit.

Možná se vychází i z toho, že za časů mé generace musely stačit tři rozhlasové stanice. To je ovšem jako by si část společnosti nevšimla, že jsme se dávno posunuli někam jinam…

Že by novou veřejnou službou bylo ticho?

V nejvyšších kruzích se mluví o číslech a o škrtech. Ale ve skutečnosti jde o lidi. Když se vypočítává, které stanice mají padnout, napadá někoho, že každá z nich má svůj vesmír posluchačů? Děti, které usínají u pohádek. Senioři, kteří si u ranního vysílání vaří čaj.

Mladí, kteří díky Wave cítí, že i oni do společnosti patří. Regiony, které chtějí slyšet samy sebe. Sportovní fanoušci, kteří měli konečně stanici, kde se mluvilo jejich jazykem. A teď všem někdo říká: „Promiňte, nevejdete se do rozpočtu.“

Až rádio zmlkne, bude pozdě se ptát proč

Podle návrhů by přežily tři celoplošné okruhy – Radiožurnál, Dvojka a Vltava – a dvě hudební stanice D-Dur a Jazz. To je všechno. Zbytek by se rozplynul v éteru jako pára nad hrncem. Možná to někomu stačí a řekne: „Já poslouchám jen Radiožurnál, tak co.“ Ale veřejná služba není o tom, co poslouchám já. Je o tom, že i ten, kdo poslouchá něco jiného, má právo na svůj hlas. Nebo chcete žít zase v tichu a tmě?

Zdroje: Mediář, ZprávyAktuálně, IDnes