Český film přišel o chlapa, kterého nešlo přeslechnout ani přehlédnout. Vratné lahve ztratily legendu

Byli lidé, kteří ho slyšeli dřív, než ho stačili spatřit, a to je alespoň u herce vizitka k nezaplacení. Diváci si ho jistě pamatují jako uřvaného majora z vojenské komedie i jako chlapíka, kterému se ve sběrných surovinách motají pod nohama cizí osudy. 

Přitom ho přijímací komise na DAMU čtyřikrát poslala domů, a tak se z něj dřív než herec stal vyučený nástrojař. Nejdivočejší jízdu svého života nicméně neodehrál před kamerou, ale za volantem bílého saabu, kterému seděly na nárazníku vozy Státní bezpečnosti. 

A stejně z něj byla hvězda

Narodil se 11. září 1936 v Havlíčkově Brodě, jenž se tehdy jmenoval Německý Brod, otec byl zemědělský inženýr a matka učitelka. Než se dostal k divadlu, vyučil se nástrojařem a dodělal si strojní průmyslovku, takže o práci rukama věděl dost. 

Vzhledem k tomu, že nikdy nebyl přijat na DAMU, začínal jako statista v teplickém divadle a herecké zkušenosti sbíral v angažmá v Šumperku, Klatovech a Pardubicích, kde odehrál řadu rolí. Do pražského Činoherního klubu tak dorazil bez diplomu, zato s praxí z několika mimopražských scén.

Hlas, který se soudruhům nedařilo umlčet

V polovině šedesátých let zakotvil v pražském Činoherním klubu a strávil tam bezmála deset let, zahrál si mimo jiné v Gogolově Revizorovi i v Čechovově Strýčku Váňovi. Psal také vlastní hry a nejslavnější z nich, Hodinový hoteliér, měla premiéru v květnu 1969. 

Objevil se v Ostře sledovaných vlacích, v Marketě Lazarové, ve Svatbě jako řemen i v Penzionu pro svobodné pány. Normalizační kádrováci ovšem jeho pusu vyhodnotili jako bezpečnostní riziko, takže od roku 1971 měl zákaz filmu i televize a v polovině sedmdesátých let přišel i o divadlo. 

Bílý saab, dvě stě čtyřicet dva obálek a estébáci vzadu

Řeč je o Pavlu Landovském, kterému nikdo neřekl jinak než Lanďák. Šestého ledna 1977 měl Václav Havel rozvézt obálky s prohlášením Charty 77, jenže jeho mercedes někdo šikovně odstavil, a tak zavolal kamarádovi. 

Landovský naložil Havla i spisovatele Ludvíka Vaculíka do svého bílého saabu a rozjela se honička. Vůz měl nadupaný a rallye si s ním párkrát střihl, takže služební embéčka a volhy neměly v dejvických kopcích velkou šanci. Havel stihl u jedné schránky nacpat dovnitř asi čtyřicet obálek a všechny podle pošty skutečně došly. 

Konec přišel v Gymnasijní ulici, kde jim policejní auta uzavřela cestu, a Havla podle hercova vyprávění dostali ven tak rychle, že z něj rázem byly vidět jenom podrážky. Ve svazcích StB měl herec krycí jméno Boháček, podle filmu Utrpení mladého Boháčka.

Zlomená noha a nepovedený plavecký výkon

Po podpisu Charty následovaly domovní prohlídky, výslechy a v rámci akce Asanace i pěsti, protože ho jeden z estébáků v zimě zmlátil a zlomil mu nohu. Hrát chodil alespoň do bytového divadla Vlasty Chramostové, kde si v obývacím pokoji střihl Macbetha. 

V roce 1979 ho režim vytlačil do Rakouska, jenže místo živoření v exilu nastoupil do prestižního vídeňského Burgtheateru. Domů se toužil dostat tak zoufale, že jednou vlezl rovnou do Dunaje a zkusil zpátky doplavat. Nakonec jej zpátky do Prahy pustila až sametová revoluce.

Major Haluška, vratné lahve a ticho v Kytíně

Po návratu z exilu v lednu 1990 se vrátil i na česká jeviště a postupně působil Na zábradlí, v Národním divadle a v Divadle v Dlouhé. Do povědomí nové generace diváků se zapsal především jako major Haluška v Černých baronech z roku 1992. 

Následovala řada dalších rolí, mezi nimiž vyniká postava ve Vratných lahvích, za kterou získal nominaci na Českého lva, a účast v Havlově Odcházení. Dohromady se objevil v téměř stovce filmových titulů.

V roce 2002 mu prezident Havel předal medaili Za zásluhy, poslední roky prožil v domku v Kytíně u Mníšku pod Brdy, potýkal se s cukrovkou, po mrtvici usedl na vozík a s osaměním se nijak netajil. Zemřel doma 10. října 2014 na infarkt ve věku 78 let. 

Která jeho role vám v hlavě utkvěla nejvíce? 

Zdroje: magazin.pametnaroda.cz, filmovyprehled.cz, ct24.ceskatelevize.cz