Starý český film vyvolal takový skandál, že i producent utekl. O pár měsíců později přišel Oscar

Někdy se od nově natočeného filmu očekává obrovský úspěch, ale ten se nedostaví. Tak autorům nezbývá nic jiného, než pátrat po tom, jaký to mělo důvod.

Proč někdy filmový snímek u publika zafunguje a jindy nikoliv? Anebo je to naopak. Natočí se, podle odborníků a kritiků, průměrný film, a diváci boří kina. Hodně záleží na tom, jak autoři pojali dané téma a také jak se zrovna trefili do které doby.

Vždyť i smýšlení národa se v průběhu času mění; podle vlastních zkušeností, podle politické a ekonomické situace, okamžitých nálad a ještě spousty dalších vlivů. Třeba příchod další divácké generace, která na dané umělecké dílo pohlíží zcela jinak, nezatížena dobou a jejími událostmi. A tak to, co kdysi nemělo úspěch skoro žádný, se časem dostane do popředí zájmů, a filmy, při nichž jsme jásali, končí někde v archívu. Ale tam některé filmy dozrávají…

Československý film (ČSF) byl státní podnik, jenž fungoval v letech 1962–1991 a byl definován jako výrobní hospodářská jednotka kulturního charakteru. Pod něj patřil veškerý filmový průmysl v ČSSR. Po sametové revoluci ČSF zanikl a jednotlivé podniky, které pod něj spadaly, byly zprivatizovány. Jednalo se o Filmové studio Barrandov, Ústřední půjčovnu filmů, Krátký film Praha, Filmové laboratoře Praha, Filmový průmysl Praha, Československý Filmexport, Ústřední ředitelství Československého státního filmu, Československý film Bratislava, Československý filmový ústav a Filmové studio Gottwaldov.

První zvukový film byl v ČSR natočen v roce 1927. Ale ani do té doby filmaři nezaháleli. Němých filmů byly od roku 1890 až do vzniku první republiky natočeny stovky. Značná část je jich uložena v Národním filmovém archivu; některé z nich je možné dodnes najít online.

Tým filmařů: Forman, Passer, Papoušek

O čtyřicet let později, co u nás vznikl zvukový film, natočilo přátelské trio Miloš Forman, tehdy pětatřicetiletý, Ivan Passer a Jaroslav Papoušek snímek, který byl ovšem pro Formana u nás poslední. Tímto filmem z roku 1967 zde jeho tvorba natrvalo skončila a opustil republiku. Většina filmových fanoušků už tuší, že se jednalo o poněkud hořkou komedii Hoří, má panenko.

Tento zdánlivě prostý příběh se během dějového vývoje mění v tragikomedii. Starší generace si děj vybaví ihned, mladší jej možná neviděla, neboť ji takto staré filmy už pravděpodobně nezajímají. A také proto, že se dnes natáčí tolik současných snímků, že je nelze ani všechny zhlédnout.

Na zimním hasičském plesu se jako bod pořadu hledají kandidátky na královnu. U toho je rozkradená tombola a ukáže se tak pravá česká povaha. Uvedení filmoví autoři jsou v karikatuře a pranýřování české národní povahy doslova nemilosrdní.

Zase jedna bezcenná fraška…

Tento snímek, který patřil k dílům české nové vlny, částečně financoval italský producent Carlo Ponti (manžel Sophie Loren). Ten, když dílo zhlédl, odstoupil od smlouvy a žádal vrácení 80 tisíc dolarů, které do přípravy filmu vložil. Dílo považoval za urážlivé a morálně nepřijatelné. Zmíněnou částku chtěl Filmexport vymáhat po Formanovi, čímž se režisér dostal do velmi obtížné situace.

Avšak našlo se nečekané řešení: francouzští filmaři, v čele s Claudem Berrim a Françoisem Truffautem, odkoupili Pontiho podíl a získali tak mezinárodní práva. Což se jim samozřejmě posléze vyplatilo a vy možná i tušíte proč.

Po zneuznání v Evropě ocenění v Americe

Pontiho názor ovšem sdílela část domácí i zahraniční kritiky, část domácího publika, a hlavně komunističtí pohlaváři. Film byl označen za nemístnou frašku bez umělecké hodnoty a posléze skončil v trezoru. Tehdy byla potlačena i skutečnost, že tento snímek, který zmizel v trezoru normalizačních cenzorů, získal nominaci za Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.

Tato satirická komedie je dnes řazena k mistrovským dílům československé nové vlny. Po listopadu 1989 byl snímek od kritiků obdařen statutem nelítostné satiry na komunistickou společnost šedesátých let.

Zdroje: Wikipedia, ČSFD, NFA