Pyšná princezna je pro Čechy jako svatý grál. Když ale zjistíte, co se dělo v zákulisí, budete koukat jak tele na vrata

Možná ji znáte nazpaměť. Růže v záběru, dvorní ples, princezna v šatech, král, který není z cukru. A melodie, která z hlavy jen tak nezmizí. Pro spoustu rodin je to víc než film. Je to sváteční rituál, při kterém si všichni na chvíli oddechnou. A zároveň důkaz, že klasická pohádka dokáže spojit generace bez jediného velkého gesta. Ve skutečnosti je však děsivá, protože natáčení nebyl žádný med. 

Řeč je o Pyšné princezně (1952). Je to pohádka, která se stala domácí ikonou. A když se podíváte pod pokličku, ukáže pár překvapení. Nejde o skandály, ale o drobné momenty a souvislosti, které dělají její kouzlo. Volby herců, stopu doby, chytré lokace a písničku, která zlidověla.

Za každým známým záběrem je kus poctivého řemesla, od kostýmů přes světlo až po rytmus vyprávění. A také příběh o tom, jak se film ze studia a pár reálných míst promění v tradici, kterou si předávají prarodiče, rodiče i děti. Proto stojí za to vrátit se k ní nejen očima nostalgie, ale všimnout si i toho, co drží pohromadě její kouzlo.

Láska z placu, o které mluvila celá země

Při natáčení se Alena Vránová a Vladimír Ráž zamilovali i mimo kameru. Jejich vztah se stal dobovým tématem novin i hospod. A ať už se na to díváme jakkoli, chemie mezi princeznou Krasomilou a králem Miroslavem díky tomu na plátně funguje dodnes. Je to jedna z těch zákulisních historek, které dodávají filmu další rozměr.

Otisk padesátých let

Film vznikl v raných padesátých letech – a je to znát. Důraz na pracovitost, skromnost a „lidového“ krále Miroslava, který sází strom a tahá pilu, patří k době vzniku stejně jako rozpustilá hravost. Dobový akcent spíš dokresluje atmosféru a vysvětluje některé motivy.

Režie a hudba: rytmus, který se nezapomíná

Režie Bořivoje Zemana sází na lehkost a přesné načasování. Scény mají prostor dýchat a pointy přicházejí tiše. Někdy jen pohledem, drobným gestem nebo posunem kamery. Humor je laskavý, nikdy zlomyslný. Písničky nejsou výplň, ale součást vyprávění. Když se král Miroslav převlékne za zahradníka, není to jen kostýmní číslo. Film tím připomíná, že důstojnost nevzniká z titulu, ale z práce a chování. A celé to drží jednoduchou, čistou linku pohádky. Dobro a půvab nemusejí být složité, aby zůstaly pravdivé.

Stačí pár taktů a víte, kde jste. „Rozvíjej se, poupátko“ se stalo symbolem celé pohádky. Jemná melodie, která dokáže scénu otevřít i uzavřít a přenést ji rovnou do paměti. Bez ní by Pyšná princezna nebyla tak podmanivá.

Lokace, které dělají atmosféru

Výprava vsadila na místa, která sama o sobě vyprávějí: zámek Hluboká, uličky Českého Krumlova, parky a zahrady, ale i malebné kouty Českého Švýcarska (včetně slavného Dolského mlýna). Kombinace reálných lokací a studiových interiérů dává filmu eleganci, kterou si pamatujeme z dětství.

Co není vidět na plátně

Kouzlo vznikalo z tisíce nenápadných rozhodnutí: jaké šaty snesou detail, jak postavit záběr, aby vypadal bohatě, i když rozpočet není nekonečný. Kostýmy, dekorace, světlo. Všechno pracuje pro jediný cíl: aby byla pohádka jasná, laskavá a velkorysá, i když vznikala v těžké době. Natáčelo se na skutečných místech, která vypadají dobře zblízka i z dálky. Kamera střídá široké záběry s přesnými detaily rukou, květů a látek. Kouzlo tu vzniká i bez okázalých efektů.

Našla se však i kritika, která vám vyrazí dech a budete koukat jako tele na vrata. Časopis Kino zveřejnil informaci, že princezna Krasomila hrála na loutnu, i když by na ni hrát neměla. Byl to totiž románský nástroj a tím se naprosto odnárodnila krásná česká píseň. Dále také to, že pohádka šla do televize až po 13 letech, co bylo ukončeno její natáčení. Nebo zajímavost, že medvídci byli dovezeni ze ZOO Liberec. 

Jak se z filmu stala televizní jistota

Po premiéře se z ní stala oblíbená „rodinná volba“ a v televizi rychle zdomácněla. Zatímco jiné tituly přicházely a odcházely, tahle klasika zůstávala v živé paměti. Díky častým reprízám, školním projekcím i tomu, že se dá snadno citovat a sdílet napříč generacemi. Doma to vypadá podobně dodnes, stačí první tóny písně a v obýváku je na chvíli ticho.

Proč nás bere i dnes

Protože je přesná v maličkostech. Drobná vzpoura, klidná síla a humor beze slov. A protože víme, že za tou lehkostí je spousta poctivé práce, filmařského důvtipu, a i jeden skutečný filmový román. Když se k ní vracíme o Vánocích, nevracíme jen film. Vracíme pocit domova.

Zdroje: csfd.cz, decinsky.denik.cz, filmovyprehled.cz