Šli jsme do kina v Česku na večerní představení. Popcorn jsme nestihli ani koupit a po 5 minutách chtěli vzít roha

Večerní vítr se toho dne romanticky proháněl mezi světly obchodního centra a v nás rostla ta známá, dětská radost. Kino má zvláštní schopnost vracet člověka do doby, kdy byl svět jednoduchý: stačil tmavý sál, blízká osoba na vedlejším sedadle (máma, táta, brácha, kámoš, děda), třeba i ten šustivý popcorn v ruce a hlavně to nádherně napínavé ticho těsně před titulky…

Přesně s takovou energií jsme vstupovali dovnitř. Před námi cupitala čtyřčlenná rodina, táta držel synka za ruku, maminka se smála na holčičku, která už od dveří volala, že chce „ten největší kelímek”. Vzduchem se nesla vůně rozpáleného másla a celé předsálí dýchalo příslibem nádherného zážitku, dokonce malého svátku, jakým bývala návštěva kina v dětství.

Ale ouha. Všechno bylo jinak. V té chvíli totiž ještě někteří z nás netušili, že některé věci se přece jen změnily.

Kdo a kdy chodí nejvíc do kina

Z průzkumů i praxe vyplývá, že největší nápor přichází o víkendech, a to hlavně v první polovině měsíce. Jakmile lidé dostanou výplaty, česká kina se zaplní rodinkami, páry volícími pramálo kreativní rande i skupinami teenagerů, pro které představuje promítání často úvod celého večera.

Tu největší porci návštěvníků tvoří přitom čtyřčlenné rodiny. Jaký paradox! Na jednu stranu jsou právě ony pro kina segmentem, který drží tržby: děti chtějí film, rodiče chtějí společně strávit čas – a návštěva kina představuje ideální kompromis.

Na druhou stranu je to přitom právě rodina, která představuje skupinu spořivou, která každou korunu otočí minimálně dvakrát. Však taky mámy a táty nejdříve ze všech návštěvníků pocítí zdražení, byť jen o pár desítek korun…

Překvapení namísto těšení

A tak se stalo, že když čtyřčlenná rodina s holčičkou toužící po „největším kelímku” k pokladně s lístky už nedorazila. Cestou se totiž tak nějak přirozeně zastavila u pultu s občerstvením – jako součásti kinového rituálu. Děti se těšily na popcorn, táta na nachos, maminka hledala nápoje.

A pak to přišlo. Okamžik ticha. Ve skutečnosti propastné poznání, kdy už nic nemůže být jako dřív. Na jedné straně lákavé dobroty (a báječně barevné cenovky), na straně druhé noční můra každého, kdo platí nájem, kroužky, nákupy. A to ještě rodiče nevěděli, kolik bude stát samotný vstup.

Rychlý propočet: popcorn pro dvě děti, nachos pro rodiče, čtyři nápoje. Výsledkem je částka, která připomíná spíš večeři v restauraci než svačinu před filmem. A to bez lístků, jen za samotné jídlo.

Za menu skládající se z velkého popcornu a dvou nápojů zaplatí podle nedávného šetření návštěvníci v pražských multiplexech od 239 do 315 korun. Liší se přitom velikost balení: v jedné části Prahy má velký popcorn objem 3,6 litru, jinde 4,3 litru nebo dokonce 4,8 litru. Liší se také objem nabízeného nápoje.

Maminka se na okamžik zarazila, táta si nenápadně povzdechl. A děti, ještě před chvílí nadšené, se začaly ošívat. Začínalo jim být jasné, že se něco změnilo…

Kino jako místo, kde film není to nejdražší

A to je konec příběhu s pochmurnou pointou: nejdražší na návštěvě kina není kino, ale všechno kolem. Nejsou to technologie, pohodlné sedačky nebo velké plátno. Je to hlavně jídlo a pití.

Což není náhoda. Kina mají dlouhodobě nastavený model, ve kterém velkou část zisku tvoří právě občerstvení. Zatímco cena vstupenek pokrývá promítací práva, provoz a techniku, skutečná marže se rodí u pultu s kelímky…

A tak vzniká zvláštní situace: čím víc si chceme užít atmosféru, tím víc platíme za doplňky, které s filmem samotným nemají nic společného.

Ale abychom bylo spravedliví. Ani kina to nemají v dnešní době snadné. Dle ověřeného zdroje jim připadne z peněz za vstupenky v průměru 30 %, zbytek putuje k distributorovi.

„Říkám si, že už to nikdy nekoupím. Ale stejně si vždycky dáme, protože do kina zas tak často nechodíme,“ říká návštěvnice paní Jana, která vyrazila s rodinou do jednoho z velkých pražských kin. Za občerstvení pro tři lidi zaplatila 650 korun, celý večer ji vyšel na 1320 korun. „Popcorn pro tři plus voda a nějaký velký sladký nápoj… Je to opravdu moc,“ uvažuje Jana.

A tak odcházíme, i když nechceme

Čtyřčlenná rodinka si nakonec vybrala nejlevnější občerstvovací kombinaci a s těžkým srdcem postoupila k pokladně pro lístky. K radosti měl jejich filmový večer daleko, když se „jako mávnutím škodolibého proutku“ změnil v lekci rychlé matematiky. Možná to nakonec prostě otočili a šli domů.

Zřejmě nechyběla otázka: „Je tohle ještě zážitek, nebo už luxus?“ Protože zážitek je sice skvělá věc, ale vyprázdnění peněženky bolí dřív, než se rozsvítí plátno. A přesně v tom je jádro problému.

Zdroje: medium.seznam.cz, seznamzpravy.cz, ec.europa.eu