Husákovy děti měly Vánoce plné zvláštních tradic. Dnešním dětem by je rodiče nedovolili ani ve snu

Když se člověk dnes dívá na moderní vánoční dekorace, zvyky a trendy, jen těžko si představí, jak vypadaly svátky před padesáti lety. Přesto stačí oslovit kohokoli z Husákovy generace a během chvíle se spustí lavina vzpomínek, které překvapí kdejakého mileniála.

V tehdejších domácnostech se totiž o Vánocích odehrávaly malé pyrotechnické experimenty, které by dnešním rodičům způsobily spíš infarkt než nostalgii. A přestože na ně většina lidí vzpomíná s láskou, dnes, ve světě plném bezpečnostních norem, zákazů a varování, by tyhle tradice nemohly přežít.

Když je tradice nebezpečná

Jednou z největších senzací byly prskavky, které byly doslova všude. Děti je zapalovaly v obýváku, zatímco za nimi visely průsvitné záclony, které by shořely jako papír. Dříve byly prskavky daleko víc populární. Proto není divu, že děti běhaly a zapalovaly je naprosto všude.

Nikoho nezajímalo, že je v cestě hořlavý stromek nebo balící papír, který by dokázal velmi rychle podpálit celý byt. Rodiče to přitom brali jako naprosto normální součást vánočních svátků a málokdo by maloval scénář, kdy by jiskra mohla skončit tam, kde by se to mohlo stát osudné celé rodině. Možná právě směs odvahy a bezstarostnosti vytvořila kouzlo, které se dnešním dekoracím nepodaří napodobit.

Prskavky ale rozhodně nebyly jediným divokým rituálem. Další zvláštní tradicí bylo něco, co si většina z nás pamatuje, ale už by to asi nikoho nenapadlo znovu zkoušet. Kdo zažil lití olova, ten si pamatuje charakteristický zápach, syčící kov a napjaté ticho, když se rozžhavená hmota vylila do studené vody a děti čekaly, jaký tvar se vytvoří. Podle pověsti totiž tvar ukazoval budoucnost. Podobně jako šálek vypité kávy z Harryho Pottera.

Tehdy nikdo neřešil toxické výpary, zacházení s horkým materiálem, který snadno mohl člověku kápnout na ruku a ošklivě popálit. Ani to, že u toho byly děti, které stály těsně u stolu nebo samy olovo dokonce lily. Byla to vánoční tradice předpovídání budoucnosti, která patřila ke štědrovečerní atmosféře stejně neodmyslitelně jako stromeček. Dnes už se tahle tradice moc nedodržuje. Více než dřív se totiž dbá na bezpečnost.

Tisíce světýlek na jedné hladině

A pak tu bylo pouštění lodiček. Neřekl bych, že to bylo nějak zvlášť nebezpečné, ale je pravda, že pár požárů kvůli tomu také bylo. Do jedné poloviny ořechové skořápky se přitavil kousek svíčky, zapálila se a nechala plout po hladině vody. Děti chodily kolem, opatrně do toho foukaly a tím určovaly směr svých plavidel. Sledovaly, která popluje nejdál nebo s jakou jinou se ta jejich srazí.

Nejdůležitější ale bylo, která svíčka bude nejdéle hořet. U nás v rodině se tradovalo, že koho svíčka zhasne jako poslední, ten bude žít nejdéle. Všichni se tomu smáli a brali to jako součást zábavy, zpětně na to ale pohlížím s odstupem a vlastně mi to přijde docela morbidní.

Ale to, co bylo doopravdy nebezpečné, byly svíčky přímo na stromku. Dnes byste si možná řekli, že je to nějaký středověký zvyk, který se dlouho nedodržuje, ale kdepak. Ještě v osmdesátých letech se v mnoha rodinách zapalovaly skutečné svíčky mezi jehličím, které vysychalo rychleji než kapr v horkovzdušné troubě. Mělo to své kouzlo, ale zároveň to bylo docela nebezpečné. Lidé tehdy věřili, že stylová atmosféra stojí za trochu rizika. Dnes by si kdejaký hasič klepal na čelo.

Ať už tradice byly, nebo nebyly, vymyšleny byly dobře

„Tradice se musí dodržovat,“ vždy říkávala moje babička těsně před tím, než šla naše rodina udělat něco, co se těžko vysvětluje mladším generacím. Myslím, že se vším s mírou, jak s tím dobrým, tak s tím špatným.

Husákovy děti možná vyrůstaly v době, kdy se Vánoce slavily s větší dávkou improvizace, odvahy a někdy i lehkovážnosti, ale to neznamená, že jejich tradice byly lepší. Sám to vidím tak, že každá tradice má jeden jediný úkol, spojovat lidi a stmelit rodinu. Proto je jedno, jakou tradici dodržujete, ale rozhodně by měly nějaké být součástí vašich svátků.

Zdroje: seznamzpravy.cz, novinky.cz, idnes.cz