Co dělal Andrej Babiš, než vstoupil do politiky? Jeho život byl thriller, ne podnikatelský plán

Od patnácti let roznášel mléko na bratislavském nádraží a šetřil každou korunu. Rok ležel v nemocnici ve Švýcarsku, kde se naučil perfektně francouzsky. A šest let strávil v Maroku, kde jeho dcera vyhrávala tenisové turnaje, přičemž on budoval obchodní kontakty. 

Když zakládal Agrofert, dramaticky ho vyhodili z firmy a konkurence se ho snažila dostat na kolena. Jak se z mladého úředníka stal jeden z nejbohatších mužů u nás?

Dětství mezi Bratislavou a cizinou

Andrej Babiš spatřil světlo světa 2. září 1954 v Bratislavě. Táta Štefan se podílel na budování zahraničního obchodu na Slovensku a učil na vysoké škole ekonomické. Máma Adriana pracovala ve výzkumném ústavu.

První zahraniční zkušenost přišla v roce 1957, kdy otce vyslali jako delegáta do Etiopie. Rodina tam pobývala rok, pak následoval přesun do Paříže, kde malý Andrej začal chodit do školy. V roce 1961 se rodina vrátila na Slovensko. 

Otcova kariéra ale narazila na překážku, někdy kolem roku 1965 mu kolega údajně ukradl členskou legitimaci KSS. Následky byly tvrdé, otec přišel o členství ve straně, ztratil práci a tři roky nemohl sehnat zaměstnání. Rodinu v té době živila pouze matka.

Rok v nemocnici a gymnázium v Ženevě

V období Pražského jara otce rehabilitovali a připravoval se na cestu do Ženevy, kde měl zastupovat Československo v GATT při OSN. Jenže tahle mise málem ztroskotala, bratr Babišovy matky Dr. Ervin Scheibner po srpnu 1968 emigroval s rodinou do Švýcarska. Za otce se proto musel zaručit bývalý ministr zahraničního obchodu.

V září 1969 vycestovali do Ženevy a Andrej nastoupil na státní gymnázium Collège Rousseau. Brzy ale onemocněl trombocytopenií. Celý rok strávil v ženevské nemocnici a tento čas využil k procvičení francouzštiny, kterou se naučil perfektně. Vzhledem k zdravotnímu stavu nebyl možný transport zpět do Československa a otce stálo léčení nemalé částky.

Brigády už od patnácti let

Po nucené cestě zpět ze Ženevy pokračoval Babiš ve studiu na Gymnáziu Tomášikova v Bratislavě. Od patnácti let si vydělával na různých brigádách, například roznášel mléko. Během prázdnin jezdil za rodiči do Švýcarska, kde pracoval v obchodech, vykládal bavlnu, případně si vydělával v tiskárně a všechny peníze si prý pečlivě spořil na dům.

Následně se dostal na obchodní fakultu VŠE v Bratislavě. Škola se mu asi nezdála až tak nenáročná, tak se věnoval práci v mezinárodní organizaci studentů AIESEC, kde se dostal až na pozici prezidenta. Díky tomu mohl vyrazit na brigády do zahraničí, dvakrát do Francie a jednou do Belgie, a školu ukončil s vyznamenáním.

První zaměstnání a StB

Po škole nastoupil do PZO Chemapol Bratislava, kde ho zařadili do oddělení chemikálií mezi tři absolventy. Šéf oddělení neuměl anglicky, takže Babiš překládal telexy do angličtiny a po měsíci podal výpověď. Díky tomu ho přeřadili do jiné skupiny, kde kontroloval vagóny se čpavkem či sírou. Postupně kariérně rostl a čekal na příležitost vyjet do zahraničí jako obchodní delegát.

Než se dostal do Maroka, potkal se se Státní bezpečností. V roce 1980 ho poprvé předvolali kvůli syrským fosfátům. Na začátku schůzky mu pracovník StB oznámil, že ví o emigrantech v rodině, což ho šokovalo. Kromě technických otázek se ptal i na jeho šéfa a osobní věci. 

Šest let v severní Africe

Po osmi letech čekání se mu sen splnil. Na podzim 1985 vyrazil jako delegát Petrimexu do Maroka, kde zastupoval kolem patnácti podniků zahraničního obchodu. Dostával asi šest set dolarů měsíčně, z čehož polovinu šetřil na splácení domu v Děvínské Nové Vsi. 

V Maroku pobýval i během sametové revoluce a o dění doma moc nevěděl, chtěl tam prý zůstat natrvalo. Ale na popud svého bývalého šéfa, který mu kdysi pomohl, se nakonec vrátil do Československa.

Dramatický návrat a vznik firmy

Rok 1991 ho vrátil do PZO Petrimex jako vedoucího obchodní skupiny 32. Agrofert vytvořil 25. ledna 1993, jen tři týdny po rozpadu Československa. Do politiky se pustil v roce 2011 iniciativou Akce nespokojených občanů, z níž pak vzniklo ANO 2011.

Zdroje: cs.wikipedia.org, reportermagazin.cz