Vánoční ozdoby, které měla doma každá babička. Dnes se jedna z nich prodává za 2 miliony korun

Pamatujete si tu vůni starých krabic, které jsme nosili u babičky z půdy jen jednou do roka? Uvnitř byly vánoční ozdoby, které byly pečlivě zabalené do hedvábného papíru nebo starých novin. Sklenění ptáčci s ulomeným ocáskem, ošoupané muchomůrky a koule mají pro většinu z nás nevyčíslitelnou sentimentální hodnotu. Ale cenné nejsou jen pro nás, ale i pro svět sběratelů, a tak ceny některých ozdob šplhají do astronomických výšin.

Že by nějaká vánoční ozdoba mohla stát 2 miliony korun, se může zdát jako nesmysl, ale aukční síně jsou svědkem i takových případů. Konkrétně mluvíme o ozdobě, která se prodala v roce 2009 za 92 tisíc eur. V tomto případě ale nešlo o nějaký zaprášený kousek z podkroví, nýbrž o dílo britského klenotníka. Tato nejdražší ozdoba světa byla vyrobena z osmnáctikarátového zlata a posázena více než patnácti stovkami diamantů a téměř dvěma stovkami rubínů. Vypadala sice tak trochu jako koule po naší babičce, ale její hodnota byla dána drahými kameny, nikoliv historií.

Když Japonci ukradli Čechům práci

Česko je velmocí ve výrobě skleněných ozdob, ale nechybělo málo a vůbec k tomu nedošlo. Ještě na začátku 20. století měli naši skláři v Jizerských horách a Krkonoších úplně jiné starosti. Živila je výroba foukaných perel, které se po tunách vyvážely do Indie. Tento zlatý zaměstnával tisíce lidí. Jenže kolem roku 1908 přišla studená sprcha. Na trh vtrhla japonská konkurence.

Byli levnější, průbojnější a vývoz z českých zemí ze dne na den prakticky skončil. Sklady přetékaly zbožím, které nikdo nechtěl, a v horských chalupách panoval hlad. Skutečný zlom však přišel až s velkou hospodářskou krizí ve třicátých letech. Mzdy sklářů se propadly o děsivých osmdesát procent a situace byla zoufalá. Úřady si ale všimly, že v sousedním Německu, konkrétně v městě Lauscha, jede výroba vánočních ozdob na plné obrátky. A proč by ozdoby neuměli Češi, když už umí foukat perličky?

Německé know-how

V roce 1931 se odehrála akce, kterou bychom s trochou nadsázky mohli označit za průmyslovou špionáž s posvěcením vlády. Sklářský ústav v Hradci Králové uspořádal rekvalifikační kurz pro nezaměstnané skláře. A pozval skutečného odborníka přímo z Německa, aby českým sklářům prozradil tajemství výroby. Deset foukačů a pět malířek se museli upsat, že vstoupí do nově vzniklého družstva ve Zdobíně a věci se daly do pohybu.

Zatímco v Německu vyráběli tradiční ozdoby, Češi výrobu ozvláštnili novými nápady, veselejšími barvami a precizností. Už v roce 1934 se vyvezlo přes pět tun ozdob, o tři roky později dokonce 157 tun. České ručičky doslova převálcovaly konkurenci a na světových výstavách v Bruselu a Paříži sbíraly jedno ocenění Grand Prix za druhým.

Jak se vyrábí tradiční skleněné ozdoby

Celý proces začíná u skleněné trubice, takzvaného telátka. Sklář ji musí nahřát nad přímým plamenem plynového hořáku na teplotu, během které se sklo začne tavit, ale ještě neteče. Sklář poté do trubice musí fouknout přesně takovou silou, aby sklo vyplnilo každý záhyb formy, ale neprasklo.

Protože je vyfouknutá ozdoba je čirá, musí projít procesem stříbření. Dovnitř se vstříkne roztok dusičnanu stříbrného, který správnou technikou na vnitřní stěně baňky vytvoří dokonalé zrcadlo. Teprve potom se ozdoba máčí do barvy. Díky stříbrnému podkladu jsou barvy syté a září. Dnes se sice na trh valí levné plastové nerozbitné koule z Číny, které přežijí i útok domácí kočky, ale kouzlo českého skla nenahradí.