Nová česká pohádka sklízí tvrdé hodnocení. Podle diváků je sledování zkouškou trpělivosti

Některé pohádky umí člověka vrátit do dětství během pár vteřin. Stačí první hudební motiv, známý záběr na zámek, pár vět a najednou máte chuť uvařit si čaj, zabalit se do deky a na chvíli vypnout svět. Jenže existuje i opačný typ pohádek, kdy z toho nemáte ani dobrý pocit.

Když se na podobný film začnou hromadit reakce diváků a recenzí, často se opakují stejné názory. Únava z chaotického vyprávění, scény bez pointy, postavy, které dělají věci jen proto, aby se něco dělo, a technické nedostatky, které nejde přehlédnout ani se zavřenýma očima. A přesně tohle je případ jedné nové domácí pohádky, která měla být rodinnou podívanou, ale místo toho budí rozpaky, posměšky i zlost.

Když je příběh snadný, musí být chytré zpracování

Tahle pohádka je přitom takovou klasikou. Respektive původní předloha je příběh, který zná každý z nás. Jenže jednoduchost předlohy je zároveň pastí. Pokud ji chcete natáhnout na celovečerní film, musíte mít jasný nápad, co k tomu přidáte. Mnoho z nás jistě zná ten pocit, kdy knižní předloha filmu je úplně jiná a štve nás, že režisér nedodržel původní příběh. Jenže tady to je přesně ukázka toho, co se stane, když příliš jednoduchý příběh ničím nepřikrášlíte. Být věrný původní předloze je tady samo o sobě filmovou sebevraždou.

Snaha o zkrášlení tu byla. Do děje se vložily vedlejší linky, krátké výstupy, které nikam nevedou, a místy i pokusy o legraci, u nichž si nejste jistí, jestli mají být záměrně groteskní, nebo jen nešťastně vyznívají. Některé scény končí dřív, než vůbec začnou dávat smysl. Jiné se tváří důležitě, ale ve výsledku jen vyplní čas.

Výraznou roli hraje i to, že film míchá pohádkový svět s konkrétními historickými reáliemi a dělá to způsobem, který podle kritiků působí spíš bizarně než nápaditě. Na jedné straně se mluví o událostech, které se snaží do pohádky otisknout realitu. Na druhé straně pak zůstává svět uvnitř příběhu bez jakékoliv logiky, která by držela pohromadě alespoň základní motivace postav.

Písničky, které nepomáhají. A obraz, který unaví

Technická stránka je další věc, která se dost kritizuje. Zmiňují se zvláštní střihy, náhlé přeskoky, nejasná dynamika scén a také písničky, které do toho vůbec nesedí. Místo aby posunuly děj nebo vytvořily atmosféru, působí podle recenzí jako vsuvky, které ruší, protože nezapadají do toho, co se zrovna odehrává.

Některé texty jdou ještě dál a popisují, že část dialogů je kvůli zvukovému provedení těžko srozumitelná. A to je u rodinného filmu zásadní problém. Pohádka by měla stavět na tom, že jí rozumí především děti. Bohužel ani to se pohádce Princezna na hrášku nepovedlo.

Herecká esa v příběhu, která ho nezachrání

Když se v obsazení objeví známá jména, člověk má tendenci dát filmu šanci i tehdy, když první dojem není ideální. Jenže ani tohle podle recenzí nepomohlo. U některých výkonů se vyzdvihuje snaha a profesionalita, jinde naopak zaznívá, že postavy nemají co hrát, protože scénář jim nedává prostor ani směr. Když nevíte, proč se postava chová tak, jak se chová, těžko z ní uděláte někoho, komu budete fandit.

No, recenze mluví jasně

Podle recenzí i diváckých ohlasů patří mezi nejhůř přijímané české pohádky posledních let. Kritici jí vyčítají roztříštěné vyprávění, nedotažené nápady, a hlavně technickou stránku, která působí amatérsky. Objevuje se i argument, že samotný námět je pro celovečerní zpracování problematický. Výsledek je takový, že část publika film odmítá jako nepovedenou pohádku pro děti, zatímco jiní v něm vidí spíš kuriózní zážitek, který se dá „přežít“ jen s velkou dávkou nadhledu, nebo alkoholu v krvi.

Pokud tedy doma přemýšlíte, co pustit dětem nebo co si dát jako pohodový rodinný večer, u téhle novinky je dobré vědět, do čeho jdete. Snad krásní herci a herečky jsou něco, co se dá na tomto filmu vyzdvihnout. No můžete to zkusit na vlastní oči. Jenom dodám, že na ČSFD nedosáhla tato pohádka ani na 15 %. Pustit si ji můžete například na Netflixu nebo Oneplay.

Zdroje: film.moviezone.cz, medium.seznam.cz, kinobox.cz