Rodiče v Česku začali dávat dětem tahle jména. Před 20 lety by to nikdo nečekal

Rozhodnout o jménu svého dítěte je důležitý krok. Bezdůvodně ho nelze vzít zpět a dítě si je s sebou ponese po celý život: do školy, do práce, do vztahů, do vzpomínek. Jméno je vizitka, kterou človíček dostane dřív než stačí sám cokoli říct. Někdy se o přidělení jména svého potomka v rodinách svádějí urputné boje. Existují však jména – a v našem případě budeme hovořit o jménech mužských – která dobývají svět, neboť patří k těm nejkrásnějším.

Jména mají své módní vlny. Jednou se rodí samí Jakubové, pak přijde éra Tobiášů, a nakonec se to celé otočí a vracíme se k Františkům. Jméno totiž bývá často voleno jako módní doplněk. Jenže nelze tak snadno odložit jako boty či kabelka.

Čím se rodiče při výběru jména dítěte řídí

Vším možným. Někde rodinnou tradicí, jinde módními trendy: často se používají jména oblíbených umělců či literárních hrdinů. Někdo hodně zvažuje, jak zvolené jméno vyzní v kombinaci s příjmením. A jiný chce jméno výjimečné, takové, jaké nikdo v okolí nemá. V dalších rodinách přemýšlejí o tom, aby bylo jméno lehce vyslovitelné a třeba se i dobře skloňovalo; jinde dbají na to, aby dítě nebylo terčem posměchu, aby jeho jméno třeba neznělo jako značka jogurtu.

Ať už je to jakkoli, jisté je jedno: jméno je takový dar nedar, který může mít v životě velký dopad. Třeba i ten, že sám nositel s ním nebude spokojen. Naštěstí si je za určitých okolností může nechat od úřadů změnit.

Módní vlny přicházejí po deseti až dvaceti letech

Podívejme se, jak se u nás mužská jména měnila za posledních 40 let.  Nejprve se začala hojně používat jména zahraniční. Možná to začalo po revoluci náporem filmů, kde diváci tato jména slyšeli. Nebo třeba rodiče volili podle zahraničních zpěváků, s nimiž se v devadesátkách doslova roztrhl pytel. Asi po patnácti až dvaceti letech se však rodiče začali vracet k původním českým jménům; a tak tu máme samé patnáctileté Františky, Antoníny, Pepíky, Jakuby, Michaly a Ondřeje, Vojtěchy a Šimony.

Co říká statistika?

Před deseti lety bylo v Česku nejvíc Jiřích, Janů a Petrů – bylo jich napočítáno skoro 300 tisíc. A nositelů jmen Josef, Pavel, Martin a Tomáš bylo kolem 200 tisíc. To víte, před 40 či 50 lety jich byly porodnice plné – jména pevná a trvanlivá jako nábytek z masivu.

A taková je současnost…

Dnes se nejčastěji setkáte u těch nejmenších se jmény: Oliver a Olivier, Alan, Patrik, Damián, Leo, Kevin, Max či Maxmilián, Nikolas, Dan, Alex, Robin, Benjamin a Matteo či Matyáš, anebo rovnou Matthew. Tato mužská jména dobývají svět. A není divu. Mají v sobě cosi univerzálního. Budou znít skvěle jak na českých pískovištích, tak na univerzitě v Bostonu. Jsou oblíbená napříč celou Evropou i v Americe.

Z většiny těchto jmen se v posledních letech staly skutečné hvězdy porodnic. Jsou z nich stálice, které se objevují v každém druhém rodném listu. A i když máme v češtině spoustu krásných tradičních jmen, tahle moderní mezinárodní parta se jim vyrovná a v lecčems je i předčí. Jsou melodická, dobře se vyslovují, dají se výborně zkracovat i zdrobňovat. Tato jména jsou roztomilá pro batole, praktická pro školáka a důstojná zralého muže.

Některým staročeským jménům se radši vyhněte

Nedávno jsem se kdesi dočetla, že některá staročeská jména vznikala podle lidských vlastností. Ta, která byla v článku zapsána, už naštěstí patří mezi zapomenutá. No řekněte sami, co byste si mysleli o mužských jménech jako Vepřoň, Hlupoň, Nekrasa, Bujan nebo Zlen, Škoděj a Zlověd. A také třeba Bdina a Brum. A to jsem jen na začátku abecedy. Zlatý Samuel a Jonáš, Sebastián a Tobias, Oskar a Eliáš.

Zdroje: EMimino, Wikipedia, SlávaRodu