V roce 1970 to v televizi „žral“ celý československý národ. Dnes by to lidi vypnuli po 3 minutách

Televize, potažmo její program, udělaly za posledních šedesát let obrovský pokrok. To, co kdysi „žral“ celý náš československý národ, by dnes pravděpodobně neobstálo ani jako úsměvná kuriozita. Dnes máme desítky kanálů, streamovací platformy a díky tomu i možnost vybrat si přesně to, na co máme náladu.

Žijeme v moderní době a chceme tempo, emoce a příběh. A přestože se vkus diváků velmi liší a každý má jiné preference, jsou momenty a pořady, u kterých zasedne celý národ. Kdysi tomu bylo také tak, jen obsah se od té doby významně proměnil.

Sport nás dodnes umí spojit

Společné sledování televize znamená v dnešní době jediné: vysílá se nějaké důležité sportovní utkání nebo soutěž. Příkladem za všechny, a asi nejsledovanějším sportovním pořadem, je rozhodně mistrovství světa v hokeji, které vždy semkne celý národ. Podobně to platí o letních i zimních olympijských hrách, které dokážou spojit lidi i napříč generacemi. Je to naprosto magické období, kdy společně sedíme u obrazovek, ať už doma nebo někde při společném promítání, a na chvíli ustoupí každodenní starosti, hádky či názorové rozdíly. Jediné, co zůstane, je pocit, že nás spojuje něco většího, něco, na co můžeme být právem pyšní.

Propaganda využívala i sportovní události

Když se ale vrátíme o několik desetiletí zpátky, zjistíme, že podobné masové společné zážitky měly trochu jiný význam a také jinak vypadaly. V tehdejším Československu byl i televizní program silně ovlivněný politikou a hlavně ideologií. A to se promítalo i do sportu. To, co dnes funguje v podstatě samo, bez nějakého vnějšího přičinění, bylo tehdy organizované shora. Masové akce měly jeden propagandistický cíl: ukazovat, jak je jednota, pospolitost a disciplína důležitá a silná. A navenek zrcadlit, jak naše společnost funguje jako celek a jako dobře namazaný stroj.

Dokonalá jednota

Spartakiáda byla asi největší masovou akcí své doby. Konala se na Strahovském stadionu a účastnily se jí desetitisíce cvičenců všech věkových kategorií. Na stadionu se odehrávaly synchronizované sestavy, které byly nacvičované i dlouhé měsíce dopředu. Desítky tisíc dětí, žen, vojáků a dalších účastníků vytvořily naprosto unikátní pohled, kdy jednotlivec vizuálně ustupuje celku. Historik Petr Roubal o nich uvedl, že: „Československé spartakiády představují světový unikát, protože nikde jinde na světě se podle něj synchronizovaný pohyb cvičenců neprováděl v takovém měřítku a nestal se předmětem tak systematické politické manipulace.“

Mladším ročníkům možná dnes proběhne hlavou, jak je možné, že taková akce tehdy lidi bavila? A i kdyby bavila cvičence, proč bychom se jí měli účastnit jako diváci? Inu, doba byla jiná a programu na výběr moc nebylo. Navíc desetitisíce lidí na jednom místě, pohybující se v nacvičených choreografiích, to přece jen mělo vzrušující atmosféru a propagace akce byla měsíce takřka na každém rohu. Navíc pro mnoho lidí byla účast povinná a případné zapojení do samotného cvičení bylo i velkou ctí.

Dnes bychom to vypnuli po 3 minutách

Dnes už bychom se asi na podobný program nejen nezvládli dívat, ale myslím, že bychom ho ani nezorganizovali. Doba se změnila, a kromě televizních preferencí jsme zvyklí i na možnost volby a individualismus. A pokud nás něco nebaví, jednoduše to přepneme nebo si pustíme něco jiného. Myšlenka, že bychom všichni sledovali jeden povinný program, je dnes už vlastně nepředstavitelná.

Přesto myslím, že je občas fajn si podobné akce připomenout, alespoň skrz televizní archiv. Není to totiž jen relikvie minulosti, ale i důležitý kus naší historie a ukazuje nám, jak moc se proměnila nejen televize, ale i to, co od ní očekáváme, a hlavně, jak jsme se proměnili my samotní.

Zdroje: cs.wikipedia.org, plus.rozhlas.cz, metro.cz