Felix Slováček už nedokáže rozeznat vlastní podobu. "Už ani já nepoznám, že jsem to já," přiznal v souvislosti s umělou inteligencí
Jsou věci, které nás dokáží v životě dokonale uklidnit. Třeba to, že se ráno koukneme do zrcadla a poznáme se. Na to spoléhal i Felix Slováček. Po osmdesáti letech života si myslel, že právě vlastní obličej patří mezi ty nejspolehlivější jistoty. Jenže mu do toho hodila vidle umělá inteligence.
A tak se stává, že Felix Slováček si prohlíží obrázky, na kterých je, ale současně vlastně není. V podcastu Boomer Talk nad tím jen kroutí hlavou: „Už ani já nepoznám, že jsem to já.“
Kdo tedy Felix vlastně je
Felix Slováček toho prožil tolik, že by se z toho jednomu zatočila hlava. Do života mu zasáhly různé politické režimy, proměny hudebního průmyslu a teď pobaveně sleduje i několik verzí sama sebe.
V souvislosti s jeho jménem si většina lidí vybaví saxofon nebo klarinet. Někteří i Karla Gotta. Další zase nekonečné titulky bulvárních novin a časopisů. Muzikant, dirigent, kapelník. Otec, manžel, kamarád… Vměstnat Felixe do jediné charakteristiky je možná horší, než nacpat celý orchestr do výtahu.
Vzpomínka nejen na dobu radosti, ale i na normalizaci
V rozhovoru s Milošem Pokorným vzpomíná Felix na dlouhá léta strávená po boku Karla Gotta a Ladislava Štaidla. Padesát let spolupráce – to není pouze pracovní zkušenost. Byl to i život plný přátelství. Slováček se vrací i k tomu, jak se mnozí Češi a Slováci rozhodovali, jestli nebude v době normalizace lepší odejít do zahraničí. Prostě emigrovat.
Mnozí to udělali bez váhání, jiné to ani nenapadlo a další považovali rozhodnutí za nesmírně těžké. Vždyť přece nešlo jen o změnu adresy. Člověk za sebou nechával rodinu, přátele a kus vlastní identity. Slováček přiznává, že ho možnost emigrace lákala. Nakonec ale zůstal. Ne proto, že by neviděl výhody života na Západě. Ale neměl na to nervy.

Zlaté vejce bulváru
Letitou zkušenost má hudebník i s bulvárními novináři. Existuje spousta lidí, kteří před nimi prchají nouzovým východem. Slováček se však dnes označuje za „zlaté vejce bulváru“. I když je to věta, která zní skoro jako název staré filmové komedie, něco na ní přece jen je. A to všechno kvůli veřejnosti. Lidé už dávno nesledují jen Felixovu uměleckou kariéru. Zajímá je rodina, bydlení, úspěchy i pády a také drby.
Slováček pamatuje i časy, kdy se o celebritách psalo nanejvýš jednou za měsíc v Mladém světě nebo v Melodii. Dnes o nich můžeme číst od rána do večera. Často je však otištěna i spousta lží. A možná právě proto ho už mediální pozornost nijak zvlášť nerozhodí. A jak k tomu sám dodává, staré pravidlo pořád platí:
„Vždycky se říkalo, že o kom se nepíše, je mrtvý. Platí to stále. Dělám si svou práci a když mě lidé budou chtít vidět, přijdou na koncert. Rozhodně nebudu vysvětlovat všechny články, které o mně vyjdou,“ říká Felix v jednom z rozhovorů.
Když se člověk stane kopií sebe sama
Nejzajímavější částí rozhovoru je ta, kde se minulost protíná se současností. Na člověka, který pamatuje éru mechanických psacích strojů, najednou dolehne svět, kde umělá inteligence během několika vteřin vytvoří jeho vlastní podobu.
Je to úsměvné a zároveň i nebezpečné. Celý život si budujeme vlastní styl, vzhled a způsob vystupování. A pak přijde technologie, která dokáže vyrobit dalšího Felixe rychleji, než lusknete prsty.
Saxofon je pořád jistota
Felix Slováček navzdory všemu stále zůstává muzikantem. Umělá inteligence vytváří jeho fotky a nejspíš už skládá a produkuje i hudbu. Jenže koncert pro opravdové publikum pořád potřebuje člověka, který vezme nástroj do ruky a zahraje. Diváci přece nechodí jen kvůli hudbě, ale také kvůli oblíbenému umělci.
Možná Felix Slováček už někdy nepozná všechny své digitální dvojníky. Naštěstí ale stále bezpečně poznává svůj saxofon. Digitální náhradu si podstrčit nenechá. Nadechne se a zahraje první tón. A je to zase ten pravý a originální Felix…
Věděli jste, že vlastní Slováčkovo jméno je Antonín? Felix je jeho přezdívka ze školních let, a to podle pohádkového kocoura od Disneye.
Zdroje: ČeskéPodcasty, StředníČechy, Novinky
