Když se rozdával půvab, dostala přidáno. U inteligence už na ni nezbyla řada. Přesto se stala národním miláčkem

Uměla se usmát tak, že by jí zamilovaný detektiv snesl modré z nebe, jen aby mu ještě jednou zavinula štrúdl. Režiséři jí léta přidělovali půvabné holčiny, kterým to sice náramně slušelo, ale s logikou se zrovna nekamarádily. 

Diváci ji za to zbožňovali, netušíce, že tahle „hloupoučká“ kráska pro změnu v divadle střídala tragické role jako na běžícím pásu. Roky se v jedné jediné škatulce dusila a čekala na někoho, kdo pozná, co v ní opravdu je. 

Dívka, které to slušelo, i když zrovna nevěděla, která bije

V sedmdesátých letech se u nás roztrhl pytel s rolemi, kde hrdinka zaujme dříve vzhledem než tím, co má v hlavě, nedej bože, aby měla chytřejší poznámky než mužské osazenstvo. Často ve filmech zářily služtičky, vnučky či zamilované dívčiny, které uměly možná tak nádherně zavinout štrúdl, ale fungování světa je zas tak nezajímalo.

Lidé u obrazovek na ně nedali dopustit, protože takové figurky působí sympaticky, nikomu neublíží a snadno se stanou národním miláčkem. Herečka, o které je řeč, se do téhle škatulky dokázala zařadit tak dokonale, až jí i režiséři začali věřit, že jiná není ani ve skutečném životě. 

Půvabu měla na rozdávání, rozumu už tolik ne

Řeč je o Nadě Konvalinkové a její Květušce z komedie Adéla ještě nevečeřela. Tuhle rozvernou parodii na braková detektivní čtiva natočil Oldřich Lipský roku 1977 podle scénáře Jiřího Brdečky a dodnes patří ke klenotům, u kterých se usmíváme od ucha k uchu. 

Konvalinková ve snímku hraje naivní vnučku roztržitého profesora Bočka, do níž se po uši zabouchne světový detektiv Nick Carter v podání Michala Dočolomanského. Detektiva si získá naivním pohledem, a hlavně zručností, s níž dokáže zamotat jablečný závin, přičemž její pištivé „Ach, jak jsem rozvrkočena“ si vybaví snad každý pamětník. 

I recenzenti, kteří komediím moc nefandí, uznali, že Květušku zahrála vážně skvěle. Vypadá to možná jako sranda, ale zahrát naivku bez jediného zaškobrtnutí umí takhle přesvědčivě fakt málokdo.

Ofélie, která musela vinout štrůdl

Naďa Konvalinková se narodila v dubnu 1951 v Praze, vystudovala na gymnáziu a poté zamířila na DAMU, kde ji učili takoví kantoři jako Vlasta Fabiánová nebo Václav Voska. V plzeňském Divadle J. K. Tyla si na začátku kariéry zahrála Markétku v Urfaustovi i samotnou Ofélii v Hamletovi, tedy postavy, které rozhodně nepatří k těm snadným.

Žena, kterou národ škatulkoval jako hezoučké trdlo, na jevišti zvládala kdeco. Sama později přiznala, že ji věčné obsazování do rolí naivek upřímně trápilo. Zlom přišel s režisérem Hynkem Bočanem, který ji jako první vytáhl z osidel líbezných dívčin. 

Obsadil ji do televizní série Šéfe, to je věc!, kde konečně dostala roli prohnané Marcely, což si nemohla vynachválit. Od té chvíle se její postavy začaly barvit do pestřejších odstínů, ať už šlo o zdravotní sestru v Menzelově Obsluhoval jsem anglického krále, o Drncovou v pohádce Lotrando a Zubejda, nebo o Vlastu v seriálu Polabí. 

Sama vtipkuje, že ji přibývající roky přeobsadily z mladičkých dívek na maminky a ze spanilých slečen rovnou na korpulentní panovnice.

Naivka na plátně, moudrá žena v životě

Nikdy se nepasovala do role nedotknutelné hvězdy a přesně proto ji lidé zbožňují. Legraci si udělá nejradši sama ze sebe, náladu člověku zvedne, sotva vejde do místnosti, a ani v pětasedmdesáti jí nechybí energie.

Dneska sází na klid, meditaci a jednoduché pravidlo nešířit kolem sebe zbytečnou zlobu. Zvládla z prosté roličky udělat nesmrtelnou postavu, i když v ní bylo mnohem více, než jí dlouho někdo dovolil ukázat. 

Kterou její roli máte nejraději vy, Květušku z Adély, nebo některou z pozdějších rolí? 

Zdroje: magazin.aktualne.cz, filmovyprehled.cz, postavy.cz