Vůně posekané trávy není vůně léta. Rostliny uvolňují chemické sloučeniny, pomocí kterých "volají o pomoc"

Přijde se sobotním ránem, prožene se nad ploty a málokdo jí odolá. Většina lidí si tu svěží vůni spojuje s dětstvím, s prázdninami a s pocitem, že je konečně všechno tak, jak má být. Jenže věda se na ten idylický obrázek dívá dost jinak. 

Pod povrchem té letní pohody se totiž odehrává celkem slušné drama.

Obřad, který zná každá česká zahrada

Sotva se sobotní den přehoupne přes dopoledne, spustí se v tuzemských zahrádkách ten typický koncert. Vrčí sekačky, chalupáři se opírají do křovinořezů a nad trávníky se vznáší pověstná svěží vůně, díky které se kdekomu na chvilku zvednou koutky. 

Sotva který pach umí tak spolehlivě vylovit z paměti opékání buřtů, orosenou trávu pod bosýma nohama a líné letní odpoledne. Právě proto většina z nás bez zaváhání prohlásí, že takhle přesně voní léto. I mně čerstvě posekaná zahrada voní lépe než ledajaká drahá voňavka z obchodu.

Jenže to, co cítíme, radost není

Zatímco my se blaženě nadechujeme a chválíme si, jak krásně to na dvorku čpí zelení, tráva pod podrážkami zažívá pravý opak. Voní totiž z jiného důvodu, než abychom si my udělali pěkný víkend. Ta nezaměnitelná vůně je reakcí na problém, ne oslavou letní nálady. 

Ve chvíli, kdy nůž sekačky projede stébly, praskají tisíce buněk a naskočí pečlivě vyladěná obrana. Zraněná tráva během několika vteřin vypustí do vzduchu směs prchavých látek, kterým vědci říkají zelené listové těkavé látky, ve zkratce GLV. 

Tenhle chemický poplach není nic jiného než nouzové volání o pomoc rozeslané všem rostlinám v okolí. Zeleň se takhle domlouvala dokonce dávno předtím, než se po planetě začal batolit člověk. 

Co si mezi sebou zeleň povídá

Ten neviditelný a děsivý vzkaz má překvapivě jasný obsah. Sousední travička ho zachytí, pochopí, že se blíží průšvih, a začne si předem chystat vlastní chemickou výbavu. Poraněná rostlina navíc těmi látkami odhání hmyz, dusí choroboplodné zárodky a rovnou si přivolává posily. 

Vůně, kterou tak zbožňujeme, funguje jako pozvánka pro dravce, kteří s chutí zlikvidují housenky ožírající listy. Za hlavní tón té voňavé šifry označují vědci látku zvanou cis-3-hexenal, kterou lidský nos zachytí i v naprosto nepatrném množství.

Zápletka jako z filmového trháku

Ukazuje se, že housenky nejsou žádní hlupáčci a naučily se do rostlinné komunikace mazaně vstupovat. Některé motýlí larvy mají ve slinách vlastní enzym, kterým původní signál přeházejí a pozmění jeho vyznění. 

Housenka lišaje tabákového si tím vlastně nevědomky podřezává větev, protože upravenou vůní k sobě přivolá své vlastní nepřátele. V tuto chvíli nám zbývá rozlousknout poslední oříšek. Když jde o nouzový signál, proč se nám z něj podlamují kolena blahem? Odpověď se skrývá hluboko v mozku, kam vůně míří rovnou do center pro emoce a vzpomínky. 

Pro naše předky znamenala přehledná travnatá pláň spíš klid než číhající nebezpečí a mozek si tuhle dávnou poučku očividně zachoval do dneška. Některé výzkumy dokonce naznačují, že zelené tóny umí zklidnit nervy a snížit hladinu stresových hormonů, takže sobotní sekání může být svého druhu levná terapie.

Podle studie zveřejněné v časopise Nature Ecology & Evolution jsou zelené listové těkavé látky „šestiuhlíkové sloučeniny, které řídí, jak rostliny reagují na stres z okolního prostředí“, přičemž jejich složení se mění podle toho, jaká hrozba rostlinu právě potkala.

Když se z trávníku stane hororový motiv

Na děsivější stránku přírody vsadili filmaři už dávno. Stačí si vybavit snímek Stalo se od M. Nighta Shyamalana, kde rostliny vypustí do ovzduší toxin, po němž se lidem zatemní mysl. Podobnou strunu rozeznívá i legendární muzikálová komedie Malý krámek hrůz s masožravou květinou v hlavní roli. 

Voní vám čerstvě posekaný trávník pořád stejně, nebo se na tu vůni po přečtení díváte novýma očima? 

Zdroje: refractor.io, asianscientist.com, en.wikipedia.org