Ukrajinský film, který Češi milují. Hlavní herečka si získala náš národ během jediné scény

Není moc ukrajinských filmů, které by si u nás vydobyly nějakou slávu. Tomuhle se to ale povedlo, možná to je právě proto, že se objevil ve stejný rok, jako začala válka na Ukrajině. Když se na něj díváte, máte pocit, že sledujete něco, co se vás vlastně týká víc, než byste chtěli. V tom je síla tohoto snímku.

Ukrajinská kinematografie se v posledních letech čím dál častěji vrací k tématům, která nejsou pohodlná. Nejde jen o válku jako takovou, ale o život kolem ní, o obyčejné lidi, kteří se snaží fungovat v prostředí, kde se pravidla mění ze dne na den. Tyhle filmy často nevysvětlují každou prkotinu, nesnaží se divákovi všechno podat přehledně a srozumitelně. Spíš ho nechají sedět v nepohodlí a dívat se. A to je možná důvod, proč na nás působí tak silně.

Válka na Ukrajině je inspirací pro mnoho filmů

Napjaté vztahy s Ruskem se objevují v celé řadě ukrajinských snímků, které vznikaly ještě před otevřeným válečným konfliktem. Často se vracejí k Donbasu, k oblastem, kde se život pomalu a nenápadně rozpadá. Filmoví tvůrci tu nezobrazují hrdiny v klasickém slova smyslu. Spíš ukazují obyčejné lidi, kteří zůstávají, protože nemají kam odejít, nebo proto, že odejít prostě nechtějí.

Podobný přístup najdeme i v dokumentární tvorbě. Snímek Země je modrá jako pomeranč sleduje rodinu z Donbasu, pro kterou se natáčení stává způsobem, jak se nezbláznit z kruté reality. Děti se snaží popsat válku svými slovy, často zmateně, někdy až překvapivě s klidem. Právě v těchhle okamžicích si člověk uvědomí, že když jste ve válce, tak vám nezbývá nic jiného než se s ní nějak naučit žít.

Když vám film pomáhá

Film se tak často pro mnohé z poškozených stává prostředkem, jak se vyrovnat s traumatem. Můžeme si snadno všimnout i toho, že tyhle snímky málokdy nabízejí pozitivní řešení. Spíš ukazují bezvýchodnost situace a fakt, že tragédie je někdy nevyhnutelná.

Doma děs, venku senzace

Zajímavé je i to, jak rozdílně jsou tyto filmy vnímány v různých zemích. Režisér Sergej Loznica například dlouhodobě mapuje jak ruskou, tak ukrajinskou společnost. Jeho práce se dostaly do hlavních soutěží prestižních festivalů, přesto se doma setkává s kritikou. Stačilo, aby se vymezil proti  odsuzování ruských umělců, kteří se otevřeně staví proti invazi, a byl z ukrajinské filmové akademie vyloučen. I to ukazuje, jak hluboko konflikt zasahuje do kulturního prostředí. Přitom se režisér snaží jen říct, že i přes to, že Rusko je nesporným viníkem, nemáme všechny lidi házet do jednoho pytle.

Další snímek, který šokuje

Další výraznou stopu zanechal film Kmen, drsné drama odehrávající se v internátu pro neslyšící. Dialogy ve znakovém jazyce nás nutí sledovat film pozorněji. Výsledkem je mrazivý pohled na rozpad základních vztahů a proměnu kolektivu v prostředí řízené násilím a strachem.

Češi ho milují a svět také

No, a pak je tu snímek, který jsme si u nás oblíbili. Je to drama odehrávající se na východní Ukrajině, kde se těhotná žena snaží žít normální život v domě rozděleném válkou. Irka, těhotná žena, kterou ztvárnila herečka Oxana Čerkašina, odmítá svůj domov opustit. Je to docela obyčejný příběh jedné tvrdohlavé ženy, která zkrátka nechce opustit svoji zem. Klondike je tak příběhem o obětech války, které nemusí nutně utrpět žádná fyzická zranění.

Jejich psychická bolest, je stejně silná, jako záběry rozbořených domů, které vidíme denně v televizi. Stačí se jen vcítit do situace lidí, kteří nedostali na výběr. Film získal cenu za režii na festivalu Sundance a stal se jedním ze symbolů současné ukrajinské kinematografie. Ne proto, že by nabízel naději, ale protože nic nepředstírá. Stojí za něm režisérka a producentka Maryna Er Gorbach, která film věnovala všem ženám. Rozhodně bych ho ale doporučil i všem mužům. Podívat se na něj můžete na Netflixu.

Zdroje: ct24.ceskaelevize, csfd.cz, netflixer.cz