Ráno natáčel jednu českou klasiku, večer už stál na place druhého filmu. Slavný herec zvládl dvě legendární role téměř současně
Byla to doba, kdy celá republika v pátek balila kufry a mizela na venkov. Právě tehdy vznikaly dva příběhy o chalupách, které dnes zná každá česká rodina. Oba spojuje jeden herec, jehož vrásčitý úsměv divákům v paměti zůstal i po půl století. Jeho kariéra přitom visela na vlásku a tehdejší mocní ho před kamerou vidět nechtěli.
Pomohla mu nakonec věc, kterou by u herce hledal málokdo.
Když celá republika utíkala na venkov
Sedmdesátá léta měla svůj neoficiální národní sport. V pátek odpoledne se ucpávaly výpadovky, v kufru cinkaly lahve a na střeše auta se kýval žebřík. Chalupa byla pro spoustu rodin malým královstvím, kde si člověk vládl sám a nikdo mu nekoukal pod ruce. Lidé tehdy hledali svobodu někde mezi záhony.
Filmaři si tento běžný výjev pochopitelně nemohli nechat ujít. A jeden herec se ocitl přímo v jeho středu, dokonce hned dvakrát. V roce 1975 se televize pustila do jedenáctidílného seriálu, který pro ni napsali František Vlček s Václavem Pavlem Borovičkou. Režisér František Filip projektu velkou budoucnost rozhodně nevěstil.
Diváci ho brzy vyvedli z omylu, protože seriál Chalupáři se okamžitě zařadil mezi nejoblíbenější pořady tehdejší televize. Vedle Jiřího Sováka v roli věčně nabručeného důchodce Humla tu zářil klidný kutil v montérkách, který dal do pořádku úplně cokoliv. Scenárista Borovička tu dvojici vystihl krásně: „Ti dva se nehledali, ale našli se.“

Druhá chalupa jen kousek od té první
Zatímco seriál mířil k divákům, na stole ležel scénář Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka s pracovním názvem Chalupa. Režie se ujal Jiří Menzel a štáb se usadil v Obděnicích a Radešicích, tedy opět na Příbramsku. Komárkovým domovem v Na samotě u lesa se stala stará chalupa na samotě jménem Svídí, schovaná za vsí u kraje lesa, kde tehdy ještě bydlel opravdový vesnický samorost.
Jedna z představitelek později ráda vzpomínala na pohodové prázdninové natáčení, na které si dokonce směla vzít malé dítě.
Muž, kterého si spletli se skutečným dědou
Tou tváří byl Josef Kemr. Tichý všeuměl z Třešňové se jmenoval Bohouš Císař a tvrdohlavý stařík ze Svídí je nesmrtelný děda Komárek. Josef Kemr zvládl dvě legendární role téměř současně. Seriál vznikal v roce 1975 a Menzelova komedie se podle Národního filmového archivu točila v letech 1975 a 1976.
Podrobný rozpis jeho natáčecích dnů se sice nedochoval, ale obě postavy se mu v životopise takřka překrývají. Přesto je nezaměníte, Bohouš je rozvážný pohodář, kdežto Komárek paličák, který by svou chalupu nedal ani za kopu peněz. Kemr s rolí splynul natolik, že i sám spoluautor scénáře jednou na place zaváhal.
Chvíli byl přesvědčený, že před stavením odpočívá skutečný pan Lukšíček, podle kterého dědu psali.
Dovednost, kterou neovládal nikdo jiný
Že Kemr roli dědy dostane, nebylo vůbec jisté. Po nástupu normalizace se mu kvůli tomu, že si nebral servítky, nabídky citelně ztenčily a hluboce věřící herec nepatřil mezi oblíbence tehdejšího vedení. Misku vah prý nakonec převážila kosa, protože sekat trávu tak, aby to před kamerou vypadalo věrohodně, uměl z tehdejších hvězd jen on. Menzel mu tím otevřel cestu zpátky do kin.
„Člověk s obrovským srdcem, a to po všech stránkách! A takových je málo i mezi herci. Prostě krásný charakter!!!!,“ píše o herci pod YouTube videem Evka.
Jako by dvě chalupy nestačily, Kemr se v téže době usadil ještě do lavice večerní školy. V komedii Marečku, podejte mi pero! ztvárnil nesmělého Plhu, jehož přiznání „Ne, já když kouřím, tak zvracím“ zná snad každý. Školní třída ožívala v Dušní ulici v centru Prahy, a to v době, kdy skutečné žáky držely doma pololetní prázdniny. Štáb začínal úderem osmé, jen Kemr dorážel s půlhodinovým zpožděním, protože svůj den vždy otevíral návštěvou kostela. Obě komedie pak do kin dorazily na podzim 1976. Tři kultovní postavy zhruba během jediného roku, to je obdivuhodné.
Kterou Kemrovu postavu máte nejraději vy, Bohouše, dědu Komárka, nebo nesmělého Plhu?
Zdroje: csfd.cz, filmovyprehled.cz, kvety.cz, denik.cz
